ČESKÝ KOMEDIANT.
Před málo věky pustili mi žilou...
Krev zarputilou.
A od těch dob mé svaly stále cvičí
let orlí peruti holubičí.
Jak ve vzduch udeřit a dát se v plavný let
a přece silou udiviti svět.
Ach, těch mých skoků a těch přemetů! –
Jak pobavily v cirku vzácné pány!
Těch ran a zbabělého záští v odvetu,
jež odškodňuje nás, – nás tatrmany...
Těch hrozeb dušených a honosného křiku,
když z písku arény a v poplivaném triku
jsem naposled se zvedal na nohy:
půl héros a půl šašek ubohý...
Proč tehdy utich smích? Nebyl jsem směšný snad?
Proč bledne protivník, když vítězným se cítí?
Snad nechce doopravdy udeřiti
ten chuďas – akrobat?
Sám postoj odboje, sám tvrdý v oku blesk,
to samo stačilo už tenkrát pro potlesk...
A já šel dále!...
Jakoby Bůh řek srdci mému: Vstaň!
a ono ožilo...
29
Utřel jsem líčidlo. Zvedl zbraň...
Salto mortale
se zdařilo
A teď bych měl dále už jít za hlasem v srdci, jenž zpívá,
v kolébku nové mé síly, zázračně zrozené,
pryč z špinavých plachet cirku, kde bouří pochvala lživá,
ven v čarovné jitro mého prvního lidského dne...
Z manéže ven, kde úspěchy zlatem se platí,
za hlasem, který mne volá v otčinu tajemnou;
tu cestu razil můj děd a konec se ve hvězdách tratí,
nikdo už nekráčel tudy po něm a přede mnou...
A zatím: když duše se na mžik omládlá k výšinám vznesla,
už padám a padám v komediantský svůj klam...
Zlaťáky sbírám u nohou, z hlediště chytám hesla,
tělo své vzpřímené hrbím v kompliment sem a tam...
A těším se v srdci svém štěstím a úspěchem sytém,
až moje hubené hnáty ztuční zas blahobytem...
A zatím tu stojím a řídká krev zase mi chladne
uprostřed věnců a květů a vavřínů uvadlých...
Čekám, kdy ještě nějaký laur mi spadne...
Ó, krvi holubičí!
A zatím: Galerie už syčí.
A v lóžích tutlají smích...
30