KŘEST DĚLA.
Přes hrudy, kameny, potoky, prameny,
přes luka, obilí, květnatou mez
vlečem tě v les –
samotou lesní tvá náprava sténá,
s boků tvých tahounů bělostná pěna
zalétá v jahodí, jehličí, vřes,
v modravý vřes.
Dosud jak robátko v poli si hrálo,
křepelky plašilo, laškovalo,
zajíce štvalo,
mužem je dnes.
Na lesa pokraji, návrším skryti,
naučíme je hovořiti,
dosud co mluvilo, dětský byl žvást. –
Mužem se stalo:
divoké otázky dnes bude klást.
poprvé dnes! –
Otázka první, jak druhá i slední
otázky všední.
Stokrát jsme ptali se, nikdy však na poli,
stokráte řekli nám: nikoli.
Synové otců se přestali ptát.
V kovové krabice, v kyrysy z ocele
otázky otců svých nemužné, zbabělé,
vložili spát.
Budeš si, robátko, míti s čím hrát.
34
Pamlsek chutný ti do chřtánu kladem,
sladký jak pomsta, jak zrada a krev,
zeptáš se za nás v svém zápalu mladém:
K čemu ten hněv?
Ozvěnou zahoukáš po lese, po poli:
Nikoli?
Pravdu nám zjev!
Nedbali nás, tvůj však uslyší řev.
Podivnou řečí dnes poprvé, robě,
promlouvám k tobě,
divý má spád,
spřežení tvého jak překotný chvat.
Až tobě povelí,
z kalené oceli
vymrštíš v ústrety ohnivou číš
v blankytnou výš –
komu se nad hlavou v střepiny rozletí,
utone v záplavě rudé.
Mlčeti
bude.
Táží-li ústa se z cínu a mědi,
komu čas zbude k odpovědi?
Na věky mlčeti bude. –
Mlčení hluboké zavládne po poli –
Mlčení souhlas je – nedráždí, nebolí,
neříká: nikoli.
35
Kolony v dostřelu! Ovoce zralé,
třeba je trhati. – Poklusem dále!
nutno je trhati, dokud je časčas,
čas je se ptát!
Vypřahat! – Čela vzad! – Ku předu!
Stát! –
Přípřeže vzdalte! –
Ve jménu silného boha a krále! –
Palte!
Otištěno r. 1913 v „Samostatnosti“
36