NOČNÍ NÁVŠTĚVA
Sedni,
zvala mě lavice před rodným domem,
olysalá jako starý hlídací pes.
Plísní jí mokvaly jizvy ve dřevě javorovém
a usychající krví rozlézající se rez.
Vítej, vzdychlo v ní srdce dětským nožíkem vryté.
A na okno suchá haluz: Vstávejte, vy tam, co spíte,
máme tu hosta dnes.
Synu!
vyšli dva stíny a k třetímu sedli.
Hynu! čtvrtý se plíží a těžce usedá k třem.
A pátý, jak mrtví kdyby se z hřbitova zvedli,
se potácí tmou: Už dávno zhynula jsem.
A šestý s úsměvem zlým: Snad ještě jsem živa.
A sedmý usedá mlčky a jenom se dívá a dívá,
jak starý hlídací pes.
53
Jsme všichni,
hovoří stíny ve stínu rodného domu.
A po cestě ubledlá tvář dí ze tmy: já jsem tu též.
Synu, praví dva první, jak dávno je tomu!
A třetí, dýchaje těžce; co tady, bratře, chceš?
Odejdi, musím jít spát, pátý tichounce šeptá.
A šestý: snad, sestřičko, spíš. A sedmý se dívá a neptá
a do ticha zoufale vyje probouzející se ves.
Půjdu,
řekl jsem do tmy a s lavice jsem se zvedl,
ze sedmi besedníků ten bdící u staré zdi.
Synu, zachvěl se první a druhý vzdychl a zbledl
a třetí potřásl hlavou: Buď s Bohem, bratře a jdi.
A čtvrtý: Jsem mrtva a spím. Proč nepřišel jsi k nám dříve?
A pátý s úsměvem zlým: Snad proto, že byly jsme živé.
A sedmý se dívá a dívá, jak východ se červánky rdí,
ni pohled, ni slůvko, ni hles.
S Bohem,
stráži, jež dědictví neumíš stříci.
S Bohem, lavice věrná ve stínu nevěrné zdi.
54
Zapomenu tě, lásko, jež neumíš „zůstaň“ říci,
zapomenu tě, lásko, jež dovedeš říci „jdi“!
Zapomenu vás všechny v rozbřesku již se dnícím,
jako když stanice mizí v temnotách odjíždějícím.
Ale nikdy a nikdy, jak proklet prokletím vědmy,
nezapomenu, žes mlčel, ty tichý stíne, ty sedmý,
mlčením rozžírajícím staré srdce jak rez.
55