LOĎ SNŮ
Z jakých vod vyplulas, má černá lodi snů
s plachtovím jako mrak se tmícím nad obzorem?
Ty temné požehnání sežehnutých dnů,
ty jarní bouři vonící nad úhorem.
Já už jsem nedoufal, má černá lodi snů,
že sláva stožárů tvých zase se mi zjeví,
že přijdeš zčernalá jak z bitev plamenů
a s tebou mladost má a její bílé zpěvy.
A tu tě tedy zřím a vím, že nejsi snem,
má černá lodi snů, ty sladkysladký posle spásy,
a v srdci mém, přístavu ztraceném,
pěnivý příboj mi slavný vjezd tvůj hlásí.
A čekám, trosečník, až pustým ostrovem
zaskřípe kotva, letící do hlubiny,
a mladost pohřbená se pohne na dně mém
a na příď vystoupí tvých cestujících stíny.
58
Ten jeden poznávám, tam stranou stojí sám,
sloup ohořelý, bleskem zasažený,
domova zříceného připlouvající trám,
sen bloudící, svou nocí vyvržený.
Leč nepoznávám žádný obličej,
tvář utonulá se mlčky k břehu dívá:
šílenou líc má snů všech vytržený děj
a píseň ztracená své zříceniny zpívá.
Buď přesto pozdravena, černá lodi snů
v smutečním závoji mladosti oplakané.
Ty také nepoznáš svůj přístav, k jehož dnu
tvá kotva jako těžká slza skane.
59