HÁDEJ, HADAČI
Když nejmíň myslím na ni,
tu stojí za mnou již:
na víčkách znenadání
mám chladných prstů mříž.
Nevidím světla plání,
jak oči mi zaclání.
Je ticha malou chvíli,
pak smích se ozve tmou:
Hádej, hadači milý,
kdo je to za tebou?
A vždycky chtěl mne svésti
tvůj laškující hlas,
tvá náruč lhala štěstí
a jarem vonělas.
Jak vábilo se vzdáti,
já znal však hru tu hráti,
ač dech se touhou úžil
a žíznily mé rty,
já vždycky jsem se vzmužil
a řekl: to jsi ty.
60
A na ta tvrdá slova
povolil dlaní stisk,
a v oči, srdce znova
mi plamen světla trysk.
A zase v den se dnící
zněl hlas odcházející:
on ještě nebojí se,
on ještě netouží,
co vědět má, doví se,
žij, milý, jen si žij!
Ty víš, že přijde chvíle
– bude to jara čas –
tvůj dech ucítím v týle
a nepoznám tvůj hlas,
a budu ve tmě státi,
tvé jméno říc’ se báti.
Hra bude nedohrána,
zůstanu tich’a něm’.
A noc, v níž není rána,
zašeptá: já to jsem.
Neb v radosti a pychu
ovoce smrti zrá,
a samotou a v tichu
se končí všecka hra.
61
Hádej si, hadači milý,
prohádáš v jedné chvíli.
Odpověď živý nemá-li,
poddej se, hadači.
A prsty, jež laškovaly,
ti oči zatlačí.
62