NÁLADA.
Ach, slunce padá za hory,
zesmutněl celý svět –
číst budu staré autory,
jež čítával můj děd.
Pad’ na zem smutek veliký
a k snu si ustlala –
číst budu staré básníky,
jež bába čítala:
Jak lidé lidmi bývali,
jak v prsou měli cit –
co staří kdysi čítali,
to duší budu pít.
Dva měli k smrti rádi se,
noc byla plna hvězd;
než román skončil, vzali se –
ať kvete, co má kvést!
[18]
V noc vodotrysky šuměly
a pěli slavíci –
o všem tom verše uměli
psát staří básníci.
V nich hvězdy byly rozsety,
jich světla kmitala –
číst budu staré poety,
jež bába čítala.
A měsíc vzcházel nad hory
v těch verších, bílý květ –
číst budu staré autory,
jež čítával můj děd...
19