SMUTEK.

SMUTEK.
Byl jsem jako v opojení, všecko zřel jsem v bílém světle.světle, všude zář a jas – stromy stály bíle zkvetlé, bloudil jsem jak v zlatém snění... V jediném však okamžení kdos mi světlo shas’. Setmělo se náhle kolem, obestřen jsem nocí temnou, sám jsem v hustých tmách... Nikdo nezůstal tu se mnou – vítr jenom klátí stvolem, jenž zbyl na strnisku holém... Chlad mi k srdci sáh’... [20] V chvíli té kdos měkkou dlaní přejel spocené mé čelo, hladil zvlhlý vlas... Cosi v duší mé se chvělo, jako když k nám z nenadání dávný druh se pohnut sklání, slzu v stínu řas. A já cítím, nocí temnou jak se na mne teskně dívá vlhký jeho zrak... Ač se kol mne obzor stmívá – zřím jej se schýlenou hlavou, jak šel se mnou světa vřavou v mého příští mrak. Se mnou bděl, když noc šla zticha ulicemi spící Prahy, i když v města ruch slunce zřelo se své dráhy; on, jenž v tvář mně nyní dýchá, se mnou šel, kde moje lícha – – Smutek, věrný druh... 21