V HOŘKÉ CHVÍLI.
Tak nemuseti ze čtyř zdí,
byť byly ještě užší,
a být v nich vzdálen od lidí
tak sám jen se svou duší!
Kol po stěnách jen řady knih,
jak léta jsi je sbíral
a horečně jsi čítal v nich,
když touhou v svět jsi zmíral.
A něco zbledlých památek,
jež hrobním voní kvítím
a vzpomínkový nesou vděk...
Rád lampičku jim vznítím!
Rád kleknu před ty obrazy
a k nim se modlit budu –
již ani mne to nemrazí,
že hodil jsem kdys hrudu
[27]
na rakve zašlých nadějí
i na květ jarní něhy...
Tak zapadnuly v závěji,
jak všecko skryjí sněhy.
A vždyť je blaze osení
prý pod bělostným sněhem –
kdo ví, v co vše se promění
tam za neznámým břehem...
Ó, býti ve své jizbě sám
a zřít jen oknem v žití,
mít forum své v ní i svůj chrám,
být vzdálen vlnobití!
Jen vedle tušit drahých dech,
jichž srdce s mojím buší –
a jinak sám být v čtyřech zdech,
sám s tesknící svou duší!...
28