SLZY.

Jan Rokyta

SLZY.
Otec můj zemřel. Svobodná duše polibek vtiskla na ztuhlé líce – a my jsme kolem v bolestné tuše postřehli náhlé vzplanutí svíce... Voskové slzy kanuly k zemi... V březnové noci, v tušení květů vydechl bratr duši svou mladou; mrtvola v rakvi semknutých retů, u rakve svíce dvojitou řadou – voskové slzy kanuly k zemi... Řadou se hrobů zvlnila země, stlívá v nich, anděl smrti co vzal mi; na rakve hrudy bušily temně, pochmurně zněly smuteční žalmy, voskové slzy kanuly k zemi... [37] Za nocí bez snů, nad pochyb tůní, v kterou se jednou bez stopy sřítím, v otázkách marných těžkou tu vůni v odpověď němou pojednou cítím – voskové slzy, kanoucí k zemi... 38