NA DUŠIČKY.

NA DUŠIČKY.
Zas u hrobu jsem vzrušen stanul, kam složili jsme rakve vaše; jak na stvolu květ bílý planul a kmital oheň svíce plaše, když vítr vanul. Tak všude bílé svíce plály a věncův umíralo kvítí, tak u všech rovů lidé stáli a na pohřbené sny a žití zde vzpomínalivzpomínali. Níž klesal příkrov popelavý a v drobounké se měnil mžení – šel po hřbitově podzim plavý, list tiše k zemi padal v chvění kol svislé hlavy. [43] I čekal jsem, až z nenadání se duše vaše ke mně schýlí a lehce dotknou se mých skrání... Však marně – tiše v hlavě kvílí jen vzpomínání. Ó, vy zde nejste! Vaše stíny zde nesedají v zamyšlení, kde rostly vaše sny a činy, kde vaše podoby se mění v prach zemské hlíny. Vždyť kde jsem já, jenž klad’ vás v zemi, ten jiný já, jenž stál tu kdysi? Tak jako vy již vzdálen je mi, již není víc, než vaše rysy – jen přelud němý... 44