MAŘENKA.

MAŘENKA. Paní Kamile Vodičkové.
K hrobu u zdi cos mne zvalo na zahradě hřbitova; nad ním deska bez slova – jenom dítě se z ní smálo, pod obrazem prostě stálo: Mařenka. Kdo jsi bylo, dítě smavé s hlubokýma očima? Nyní tma tě objímá – kdo dřív hladil vlásky plavé, kdo ti dával jméno hravé: Mařenka. Komu’s mělo býti v stáří útěchou a oporou?... Slunce mizí za horou – v jeho blescích tiše září pod mlčící dětskou tváří: Mařenka. [45] Nic mně nepraví to jméno, než, že kdo je děcku dal, tisíckrát je oplakal, než, že srdce zkrvaveno, jímž v ten kámen pověděno: Mařenka! Snad sem chodí smutná paní, v níž tvá duše žije snem – však až ona sejde v zem, méně pak než větru vání bude světů do skonání Mařenka... 46