BÁSNÍK UMŘEL.

BÁSNÍK UMŘEL. Za Otakarem Mokrým.
Básník umřel, jako člověk zmírá... Přišla vlna, loďku vrhla v skálu, o ni rozbila se loď i lyra – ach, jak všecko připjato jest k málu! Voda tělo vrhla na pobřeží, na mrtvolu blízcí padli v pláči – zvony rozhlaholily se s věží, dlouhý průvod ke hřbitovu kráčí... A zde na břehu Tvé lodi trosky, zbytky lyry a knih Tvojich listy – duch Tvůj, jiskry žár v němž dřímal božský, k jinému již břehu dospěl čistý. Přikleknul jsem k troskám, Tvou vzal knihu, zrakem přeletěl jsem její řádky, v nichž Jsi slovem zachytit chtěl v mihu, nač je život lidský příliš krátký. [49] A zas oči Tvé zřím, smutku plny kamsi v dálku mlhavou jak patří, v kraje zádumčivého jak vlny noří se, zkad vyšli Čeští Bratří. Slyším hlas Tvůj hlubokého tónu, ruky vzmach zřím, pozdvižení hlavy – nezní ke mně žalostný hlas zvonu, nezřím za rakví Tvých přátel davy. A v té chíli, u Věčnosti moře, zatím, Tvé co pohřbívali kosti, co je všecky objímalo hoře – pochopil jsem taje nesmrtnosti. Zde Tvé lodi trosky, zbytky lyry, nekonečné moře, obzor siný – a Ty’s u mne, jak vždy dobrý z míry, tentýž jako vždy – a přec tak jiný! Jak bych zřel Tě přimhouřeným okem, jako kdybys zjevil se mi v snění – neslyšitelným Jsi přišel krokem, když jsem verše Tvoje četl v chvění... Přijdeš takto, kdykoli se snivá duše verši Tvými v hloubi vzruší – jako vánek večer v květ se schvívá, tak se schýlíš k neznámé té duši. 50 Šeptem dopovíš jí, co’s chtěl říci, co Tvá ruka v knize nedopsala, nežli shasnul zrak Tvůj zmírající, nežli Tvoje loď se ztroskotala... 51