ŽIVOT.

ŽIVOT. Ignátu Herrmannovi.
Tak ze života světlo mizí a houstne tma rok od roku – zář slunce, jež nám plála ryzí, ta zapadla kdes v hluboku. Kams do hluboka padlo mládí, s ním naše naděje a sny – jen boje o chléb člověk svádí, v hloub zapadají jeho dny. Les, jenž s ním vyrost’, kol se kácí, se vzdává ranám oddaně – druh za druhem se kamsi ztrácí, a hlava klesá do dlaně. A duše víc vždy zavírá se, jak polních květů kalichy, když slunce zapadlo již v kráse a šero táhne nad líchy... [59]