LABYRINT SVĚTA A RÁJ SRDCE.

LABYRINT SVĚTA A RÁJ SRDCE. Ladislavu Quisovi.
K mé duši mluvila ta divná kniha, kdy zpola dítě chystal jsem se v let – ač padala z ní na sny moje tíha, já v přísné knize té vždy znova čet’! Vstav od ní, na rtu s prvým vouskem rusým, já se životem počal hráti quint; a řekl jsem: Sám poznat všecko musím – i pustil jsem se v světa labyrint. Mé slunce na východním nebi stálo a ptáci pěli písně na větvích – a všude plno bílých květů plálo, jak do krajiny máj když teplem dých’. I divil jsem se, proč tak mračit brvy jak v knize té, když svět je krásná báj?... Však v zápětí již, všecek zbrocen krví, jsem poprv utekl se v srdce ráj... [60] A rány množily se... Prchnul květen, prach v zeleň pad’ a tu tam žloutnul list, květ opadaný větrem dávno smeten a zpěv umlkl v teple ptačích hnizd. Již slunce stojí dál než na poledni, já nejednou jsem únavou již kles’ – a sklamání se množí ze dne ke dni... již kolem mne jich vyrost’ hustý les... l častěji zas nořím se v ty řádky, jichž v mládí k sobě vábíval mne taj – a častěji vždy utíkám se zpátky ze světa labyrintu v srdce ráj... 61