ČEKÁM...

ČEKÁM...
Když dítětem jsem byl a pohádky jsem slýchal, zrak báby na retech a sotva že jsem dýchal: vždy přízi snění pak jsem v koutku kdesi před’, že dojdu po letech v ten pohádkový svět. Teď pohlížím v dálku k neznámým řekám a rozechvěn s dechem ztajeným čekám... A prchly dětské sny a přišlo Mládí svěží, jak o vzkříšení v kraj zněl souzvuk dálných věží; já hůl vzal, tlumok stáh’ a za tím zvukem šel a očekáváním až do duše se chvěl. Dnes pohlížím v dálku k neznámým řekám a rozechvěn s dechem ztajeným čekám... [63] A přišla zklamání a bolesti mne rvaly, kdos hrozný, neznámý své na mně zkoušel svaly – však cos mne hnalo dál, já věřil ve svůj sen, co od života ždám, že dá mně příští den... I pohlížím v dálku k neznámým řekám a rozechvěn s dechem ztajeným čekám... Již v hloubi zašlých let mé utonulo mládí, a v řadách druhů mých smrt každým dnem víc řádí – však, ač již žloutne list a tu tam bělí vlas, vždy stejně daleko jest oněch zvonů hlas – vždy pohlížím v dálku k neznámým řekám a rozechvěn s dechem ztajeným čekám... 64