ROZHODNUTÍ.
„Slyšte, rytíři boží, připravte se již k boji“ –
venku tak zástupy pějí, horlivé pro kalich Páně.
Žižka píseň tu slyší, nad Písmo schýlené skráně,
badaje, čemu ho učí –
myšlenky v hlavě se včelami rojí
a bzučí.
Slyšíš, rytíři boží?
Husa, k pravdě jenž volal, spálili plamenem drva –
a to byla oběť jen prvá.
Nové a nové ji oběti množí,
až celá tvá země se promění v obětnici
a celý tvůj národ v kacíře na hranici.
Proklel jej papež, když kalicha Páně se nezřekne,
křižáky svolá, když v tvrdosti pravdy své nezměkne –
nebude Husova národa,
ducha když svobody nevzdá se, papeži nepoddá.
Zikmund, král nevěrný, s ním se již radí,
jako dřív Husa, celý tak národ zradí.
„Připravte se již k boji,“
národ ten volá po městech, na horách,
když mu nedají píti z kalicha v chrámových prostorách.
V nadšení stojí
na pravdě, kterou mu odkázal Hus,
odhodlán nevzdat jí ani jediný kus,
srdce v plameni,
ruce k zápasu ztvrdlé jak žulové kamení.
16
Sněhy v slunci úprkem jihnou a tají,
bystřina k bystřině potok a z potoku řeka –
lid na vůdce čeká,
množí se, množí,
volá k nim, větrem co korouhve vlají:
„Slyšíš, rytíři boží?
Dal jsi se ve službu pravdy, že nedáš ji tisknouti –
boj snad vzhoří, než můžeš se nadít.
Strojí se pravdu křižovat, pějí už kohouti –
nesmíš jak Petr ji zradit.
Boží zde bojovníci v halenách, mozolných rukou
již na bránu budoucna tlukou,
čekají na tě, že pro pravdu životy složí –
slyšíš, rytíři boží?“...boží...?“
Slyší, však Písmo zažloutlých listů
zve jej, by naslouchal Kristu,
Pánu dobrému světa všeho,
za jehož dal se vidinou:
„Obrať meč v místo jeho,
nebo všichni, kdo meč berou, od meče zahynou...“
Meč svůj v pochvu má obrátit –
a dole jej k zápasu volá lid
vida, že valí se na něj divoká záplava
za to, že pravdy se nevzdává.
Meč má zahodit, který jej v boje vodil,
když se tisíce mečů brousí již na Čechy,
by jim odňaly svobody podíl,
by jim ode rtů vzaly kalich nebeské útěchy.
17
Tisíce mečů již chystá se k ráně –
a on by zhřešil, svým pravdy božího zákona bráně?...
Myšlenky v hlavě se včelami rojí
a žahadly bodají:
Co učiníš? Sáhneš po meči k bojiboji,
či po míru šalmaji?...
Ruka přemítla v knize – a Písmo hovoří:
„Bič z provázků udělav, všecky je vyhnal z chrámu...“
On, Kristus, jenž bouře tišíval v lidech i na moři,
když hrozily duším i lodím a prámu,
sám beránek tichý,
jenž neotevřel ni úst, když vedli jej k zabití
žoldnéři, poštváni knězi a mnichy –
zde, uviděv křivdu božího domu,
hněvu dal bytost svou schvátiti,
na rouhače propukl zaburácením hromu,
když ozve se z lůna skal,
a vztáhnuv rameno z chrámu je vymrskal.
Tak i lid Husův pro věc boží se bouří,
chce jen čistotu duší, i světských i kněží,
pít chce z kalicha nápoj Páně,
slovo chce boží svobodně slyšeti,
chrám chce božího zákona učinit z Čech –
a za to se na něj chystají k ráně,
rozbíhají se na něj v zuřivý běh,
kupčit se chystají v chrámě, v divoké řeži
vyhubit símě boží v nadějném poupěti,
spálit je v ohni a kouři.
18
„Ne, toho nebude, při sám Bůh!
Za boží zákon k druhu druh,
ať kdo chcechce, proti nám brojí!
Lide i rytíři boží, připravte se již k boji!“
[19]