BITVA NA VÍTKOVĚ.

BITVA NA VÍTKOVĚ. 14. července 1420
Neděle, hodina nešporů: v Praze na poplach bijí zvony, křižácká jízda žene se Vítkovu na horu, místo kadidla prach se kouří v útoku bouři, válečné pokřiky zpívají divoké antifony... Na vrchu hory družina malá od tiché modlitby vstala. Vidí, jak od řeky tisíce jezdců se řítí, brněním svítí, nemnohým mnozí jak záhubou hrozí. Žižka dívá se dolů jediným okem, jak nepřítel blíží se skokem – a cítí, v té chvíli jak všecko je v sázce, i Tábor i Praha, i víra i řeč naše drahá, padne-li on dnes pod mečem vraha, s hrstkou-li věrných podlehne divokých nepřátel chásce. Cítí, že s ním zde na této hoře celý jest národ od Sudet k Šumavě, v něj že se zúžil a v jeho družinu malou, tak jako širá vlast dnes touto je skalou. Zhltí-li skálu a družinu vražedné moře, Čechy i věrní Čechové budou v nich potřeni krvavě. 32 Za celý Husův národ zde stojí, za celý národ musí mít síly v tom boji! Vzpřímil se více, sevřel svůj palcát železnou pěstí, mávl jím k severu, jako by zřel tam krvavou příšeru, která si k němu tisíci kopyt dráhu sem klestí – jediným okem pohléd své na děti, nežli se k zápasu rozletí, zhluboka promluvil: „Sestry a bratří, máme-li víru, nám budoucnost patří! Bůh s námi je, věříme – a s vrahem se změříme. Slyš, Zikmunde, naši přísahu: Jdem do boje za Tábor, za Prahu, za pravdu svatou, jíž sloužíme bez mezí, s níž budeme vítězi! A nyní každý na svoje místa ve jménu Krista!“ Kolik tu očí, tolik jich vzhořelo plameny. Ohnivým žárem vzplály i zpod pleny hluboké oči jak Sibyly, svítily, zářily na vůdce, který udílel krátké rozkazy. Vzpomněla Nekměře, vzpomněla vítězství pod hrází v Sudoměři, kde ženám i pannám kázal prostírat loktuše a vštípil všem do duše, že zvítězí, než se zšeří – 33 vzpomněla, jak je k vítězstvím vodil znova a znova, jak je z léčky vyvedl u Benešova – před jejím zrakem jak rostl až k výši, v které dnes před nimi stojí připraven k boji za Tábor, za Prahu, za boží říši. Vše to jí kmitlo a posvátná hrůza ji jala, které se s rozkoší vzdala: není již pochyby, je to muž boží, bratr, však přece více než člověk, který vše přerostl více než o věk, v kterém se síla velkostí překážek množí, který byl Čechům poslán jak v Israel Makkabej Juda, když hrozí jim šelma rudá, který byl lidu Husovu seslán jak archanděl Michal, po němž lid vzdychal, aby sestoupil s nebe a draka potřel, jenž síly jim střebe! Čím srdce plno, že v těle jí vzrůstá, tím přetekla ústa: „Blažený život, který tě zrodil, blažené prsy, kterých jsi požíval!...“ Však boj se už přiblížil – také ona se hlásí v něm o díl, mužsky jak muži hájí před srubem val. Nemajíc cepu, ni kyje, ni ostrve kamení chápe, rukama zdranýma do krve metá je v nepřátel řady, jak vítr je tady i všady. S hlavy se dávno již sesmekla šatka, 34 vlas černým jí praporem vlá – však ona jak lvice, vzbouřená matka, když vztáhla se ruka po dětech zlá, v boj dále se vrhá, kde nejvíce zuří; kde ryk jeho tuří smrt hlásí a zhoubu a zmar, tam žene ji odvahy žár, kámen tam její letí již ve vrhu jistém s výkřikem: „Nesluší ustoupit před Antikristem!“ Však Míšňanů mraky – zda hrstka jim obránců odolá? Již couvají odpola, již mnohý se zoufati zdál – však ženin výkřik jak polnice pronikl: „Dál! Kupředu, bratří! Žižka děl: S vírou nám budoucnost patří! Rozpalte víru! Nehnout se s místa! Kupředu na Antikrista!“ A zase kameny letí, první a druhý a třetí, bratří se do boje vrhají zvýšenou se silou, puzeni nadšení Sibylou! Však Míšňanů mraky – zda hrstka jim obránců odolá? Zas couvají odpola – a zase k nim pronikla hlasu sestřina výška: „Dále jen! Kupředu! Žižka!“ Sám vůdce sem kvapí, palcátem mává a odvaha vstává, v duši prosté 35 síla zas roste – dále boj víří, na hydru stohlavou doráží obránců Jiří – kámen zas letí ve větru svistem a za ním vzkřik ženy: „Ni o krok před Antikristem!“ Však jiný teď výkřik vydral se vzbouřené hrudi, že Sibyle samé krev stydla: vůdce tam osuli křižáci rudí! Jak měla by křídla, tam letí, v síly desetinásobné vzpětí a v ohni bouřlivé odvahy, cepníci za ní mozolnou dlaní zdvíhají strašlivou zbraň – kdo můžeš, se chraň! Kdo neunik ráně, dolů se řítí a jiných strhuje stero. Žižka zas volný palcátem mává: „Odvahu! Dál za Tábor, za Prahu!“ Zrak ženin se jásavě nítí, když vděčně ji pozdravil: „Dobře tak, dcero!“ Chvíli provází jeho postavu, kam kvapí, vítězstvím pravdy jist – a zase kamenem loučí nad hlavu a volá: „Ať zhyne Antikrist!“ Ach, jaké tam v řadách nepřátel hnutí? Jaký tam zmatek a vřava? 36 Co náhle je k útěku nutí? Hoj, Tábor jim v boku, jak vůdce a hlava mu povelel, když svou uviděl chvíli! „Zas vítězem!“ zvolala, co měla síly – radostí, bolestí. Kámen již nestiskla do pěsti – hrot šípu jí pronikl do hrudi – mdloba jde na ni, sen, z něhož – ó cítí – se nevzbudí. K srubu se dovlekla, o něj se opřela, hasnoucím zrakem do dálky pozřela a úsměv jí září na mroucí tváři: křižáků mraky k Vltavě běží – s pražských zvoní se věží v podivné nešpory – Praha se hrne ze bran a s Tábory křižáky honí – zvoní se, zvoní, přeslavné Te Deum bude – – A tam, hle, na náspu Žižka: roste a roste – jaká to výška! A jak jsou malincí všichni tam dole, kdož zalehli Špitálské pole, jak malí jsou nesčetní křižáci, jak malí i Pražané... Už nezří jich – mlha – už nevstane – krvácí – však ještě se usmívá, šťastna a blažena, když ze všeho zbyla jí v oku jen postava vznešená na jasném nebi 37 toho, jenž s hrstkou byl nad všemi vítězem, že věren byl tomu, jejž na kříž přibili hřeby, i tomu, jejž ke kůlu hranice spoutali řetězem. Nic už nezří než na jasném nebi obra, plného dobra – a stydnoucím rtem jen šepce, co bledost se po tváři šíří: „Buď požehnán, Judo – Michale – Jiří – – –“ [38]