ŽIŽKA PŘED PRAHOU.

ŽIŽKA PŘED PRAHOU. 14. září 1424
Zas tedy na Špitálském poli – ale vzpomínání bolí. Léto tehdy hořelo a ohně nalévalo do žil – nyní podzim dýchá na čelo, stín šedých oblaků se na vše složil. Tma mne objala a cítím chlad, jenž dýše z lad. Sic hrozny zrají na vinici, v zahradách zrá ovoce, však vinaři a zahradníci rvali by se divoce – a pro sváry a půtky lupiče by pustili i v sad i vinohrad, jež tu jsme kdysi obhájili svorně. Děti vzpamatuje zadupnutí škorně, nebo pozdvižené důtky, nebo zahřímání slov – tyto velké děti ani Malešov. Ó Praho, jejíž věže, štíty, brány vidím, jako kdybych nebyl slep, kolikrát jsem nastavoval leb a zachycoval rány, které na tě mířil vrah – a tys mne zrazovala zítra nato, myslíc na své pohodlí a zlato, 60 aniž tvář ti polil nach! Jeruzaléme, ó Jeruzaléme, mordéři proroků, jenž kamenuješ ty, kdož byli k tobě posíláni, kolikrát jsem shromáždit chtěl dítky tvé, tak jako shromažďuje slepice svá kuřátka, a nechtěli jste! – – Já však chci, bych zhoubě jisté vytrh vlast i tebe, jenž jsi srdci drah, byť šlapal jsi mne v prach. Bůh pomůže mi, bude, jakož dím, že dítky tvoje shromáždím a povedu je v dobrý boj, ne na zboj ani na výboj, ne pro lakomství, loupeže a pýchu – v zápas za pravdu a zákon boží, které meze kladou hříchu, za té země právo svaté, v odpor vzaté králem Antikristem, aby nebyla již za podnoží Zikmunda ni Říma, kteří zrádným listem zahubili toho, pro nějž hněv můj hřímá... Dál tedy přes trní i bodláčí! – „Je čas již, bratře Roháči?“ 61 „Je zde již hodina a Pražané se blíží. Vstříc jim vyšel z Vícemilic. Družina, sem pílíc, Rokycanu v čele, hledí nevesele.“ „Není divu, svědomí je tíží.“ – „Zdráv buď, Žižko, zdrávi hejtmané! My od Prahy vás pozdravujem matky.“ „Zdráv buď, kněže, zdrávi Pražané!“ „Sem přišli jsme k vám na cest křižovatky, bychom zvolili zas pravou, která zarůstá nám travou. Šli jsme po ní kdysi v toto pole po údole s vrchu Vítkova – – –“ „Ano, Rokycano: že věrně šli jsme s druhem druh, byl s námi Bůh i zahnali jsme vojska králova, té sedmihlavé saně, která zhubit chtěla naši svobodu, kalich vyrazit nám z dlaně a pak vládnout národu. V čas onen Praha s Táborem 62 se rozloučily s netvorem – já pečeť na to dal, že nebude nám Zikmund králem, když o život nám ukládal a byl by zahubil nás málem. S celou obcí českou jsme se na tom snesli, potom v Čáslavi, že sami budem loď svou řídit vesly – Zikmund krvavý pak s hanbou z Kutné Hory přes Německý Brod se v útěk obrátil, že bojoval Bůh za nás, sjednocený český rod, a jeho zatratil. Já doufal tenkráte, že vrátím zemi řád, jenž hynul v boji stálém, bratr po krvi že bude naším králem, slunce že nám vzejde zas a bude hřát – – –“ „Nuž, velký vůdce, po bludech a šrůtce stiskněme si dlaně zase, sejděm se zas k písni jednohlasé k boží cti a chvále, pojďme dále ne již různo, ale v jednu stranu, vlasti na obranu, tebe v čele. Vidíme zas téhož nepřítele, polské kníže zas je v našem středu – půjdem s tebou svorně k předu, 63 obnovíme v zemi řád a budeme již bratry napořád.“ „Aj, krásně mluvíš, kněže, hlas tvůj zní jak zvony s věže – však právě, že z tvých slov zní kov, jen kov. Ó, žel, že v oči pohledět ti nemohu, co tam bych zřel, zda srdce, či jen um, jak splnit úlohu! Ó, žel, že nemohu ti pozřít v tvář, zda polévá ji studu zář, že nemohu zřít zraky tělesnýma vás, bratří Pražané, zda hledíte mi v oči zpříma, jak hledět mají dobří křesťané, či svědomí zda tíž vám hlavy sklání k prsům níž! Aj, pravdu máš: jsem vůdce váš, Bůh, jímž jsem ožil, na mne taký úkol vložil – ale je to těžká, těžká úloha, že bych nezmohl jí bez Boha. Jsem vaším vůdcem v dobrý čas i zlý, jsem vaším vůdcem na život i smrt, nic nechtě pro sebe a na nic nejsa hrd – však vy jen když jste s vozem uvízli, jen když vás úzkost jímá 64 v náruč lokty železnýma, máte Žižku za vůdce, ne za škůdce. Dnes vítáte můj v Prahu vjezd, jak byl bych král a ne muž zemanského rodu – a zítra strojíte mi lest i třeba s tím, jenž v krvi brodu zemi vaši hubil a i vás by ubil. Dnes mne vynášíte k výsosti – a zítra jménem svornosti s tím proti mně se spolčujete, jehož korouhev jste včera potupili, že byl zrádce znevěřilý. Dneska boží bojovníky zvete na pomoc, již, buď si zeman, kněz či robotěz, zvou sebe bratry, že jsou dětmi jediného Otce – zítra krotce s pány, kteří ctí je jménem chátry, nad níž upevnit by chtěli svoji moc, se spolčujete, máte sjezdy, sněmy, včerejší své bratry zvete zhoubci v zemi, které sluší potírat. Mne včera k sobě zvali jste i bohatí i chudí, abych Prahu chránil vlastní hrudí, a já ochránil ji zajisté – dnes zachráněná Praha, 65 která včera měla na rtech díky, spolku hledá s pány, zloskvrníky, kteří za třiceti kop si najímají vraha, by sklál Žižku v hrob...“ „Nám odpusť, Žižko, zhřešili jsme těžce, spravedlivý je tvůj hněv – ty však, již na něj zapomněv, nám ušetř Prahy klenot drahý – – –“ „Ušetř naše domy, měšce – to by znělo upřímněji, nejen jako dutý kov, zvuk prázdných slov. Kdo řekl vám, že Žižka v hněvu jde vám bořit Prahu spanilého zjevu? Poznáte-li jednou mne a moji snahu? Žižka se vám vždy jen bránil, neútočil, vy jak u Kostelce, Malešova. Jak mne znáte mělce, ač jsem jasně jednal zas a znova! Kdybys byl můj přítel, věděl bys, že Žižka není svůj, jen Husův mstitel. Jen jsem přišel jako kdys, bych Prahu chránil rozhněvaný – 66 tenkrát nejdřív před Pražany, kteří, hlásajíce svornost svatou, se všemi se míří, kdo ctí modlu zlatou, buď si Čeněk z Vartenberka, Oldřich z Rožmberka, nebo Zikmund král, jehož Bůh je Baal. Se všemi se míří, slevujíce s toho, čeho sluší cenit nad vše více. Svornost hlásají – však proti Žižkovi, jak Israel kdys proti Mojžíši. A ten když přijde, maje desky se slovy, v nichž napsán zákon nejvyšší – žal nad zlatou je jímá modlou, bázeň, za nevěru podlou že snad Žižka modloslužebníky ztrestá zkázou města a jich modly zlaté jako Mojžíš v horlivosti vrchovaté. Přišel jsem jen vzbudit vaše svědomí, jež zdřímlo v péči o domy, o zboží a statky, zaplašit jsem přišel spánek sladký – připomenout, k svornosti že nedosti, jen Prahu s pány mířit, kteří ochotní jsou se Zikmundem hýřit – že tu také obec Tábora a Hradce, Čáslavě a Žatce, že tu jsou i bratří z dědin, vísek, 67 kteří opustivše humna, pole šumná, černou zem i jíl a písek přišli s cepy, muži s ženami a dětmi v zápas velkolepý k slunci ze tmy, boží bojovníci a zákona jeho, nepřátelé zlého. Také Prahy, kněže milý, kdysi ubránili.“ „Ustaň, vůdce náš, tvá slova pálí, mají tvrdost skály. Nechcem býti sobci, chceme svornost s celou českou obcí – – –“ „Nejen svornost, ale věrnost prve do poslední kapky krve. Věrnost zemi, věrnost jazyku, věrnost Pánu Bohu – nejen ze zvyku, však srdce hlubinou, seč jsem, seč mohu. Věrnost pravdě boží, jeho zákonu až do skonu. Vždy věrnost věrným, nevěrníkům trest, když ku věrnosti nedají se vést. Zde dobro, tady zlo – a pozor, by k vám nevklouzlo jak hladký had 68 a dobro nepozřelo snad. My věrnost jsme si zavdali, však sotva byl jsem povzdáli – vy na věrnost jste zapomněli, s nevěrníky smlouvy měli.“ „Však také s nimi třeba míti mír, by nevřel stálý sváru vír. I strana pod jednou má mnohou ruku dovednou a bystrý um. Je třeba ke všem zřít, i k nim i k Táborům – vše svésti v jeden řad, všem slova přát, by, čemu učí, obhájili, shodli se a jako bratří milí pro svou víru našli cestu k míru.“ „Chcete-li se mířit se vším všude o svou víru dnes i příště, s Pánem Bohem. Vím, že toho míru bude jako toho z Konopiště. Jen ať pravda neutrpí při smlouvání, které Žižka brání, jen ať neutrpí vaše svědomí, ať smlouváním se nezlomí! Však s jedním není smlouvání, s tím, který k zápasu mne dohání: to se Zikmundem, který s Němci, 69 cizozemci, s papežem a kardináli zblízka, z dáli záhubu nám strojí, zemi mé i jazyku, i pravdě boží, duší svobodě, nás všechněch bratrství dle Boha Otce. Proti zlostníku stát nelze nežli v boji. Že jste s ním se krotce smlouvali zas o přátelské shodě, vaše největší jest vina přede tváří Hospodina, který odvrací se ode křivých cest. Však stih vás za to trest: již Albrecht na Moravě loupí dravě – a již se Zikmundem z dálky hrozí metlou války. Nuže, k pokání ať skráň se naklání; již ke hříchu se znejte, přisahejte, že mi věrni budete jak vůdci proti Zikmundovi škůdci, však i proti nepřátelům Páně zákona a pravdy jeho, která nikdy neskoná a jíž se pro nikoho nespouštím.“ 70 „Přisaháme, vůdce milý!“ „A křivdy, které mně jste učinili, ty vám odpouštím.“ [71]