SMRT ŽIŽKOVA.
11. října 1924
Smutné pole, přibyslavské pole,
kde padl podťat nejvzácnější klas!
Těžce, zlatých zrní pln stál na svém stvole –
ó smrti, proč jej požalas?...
Chmurným oblakem táh Žižka na Moravu,
by na Zikmunda bouři rozpoutal,
krále nevěrného, zrádce v zlatohlavu,
jenž proti lidu, že chtěl božím slouti, vstal.
Bratry hradecké i táborské i z Prahy
v mír zase spojil jasný jeho duch –
svorně táhne země na zhoubce a vrahy
lid pravě český, pustiv z dlaně pluh.
Ještě jednou rozpálí se v bouři hněvu,
v let vichrem dá se, v divé smrště vír –
domů vrátí se pak za zbožného zpěvu,
svých na pavezách nesa blahý mír...
Tak snil slepý vůdce, pod zdmi Přibyslavě
své kroky a krok lidu zastaviv.
Málo dní – a celý požár v jeho hlavě
i v údech trávil sílu, jíž byl živ.
Tiše pod oblohou leží na té zemi,
již celou silou lásky miloval;
72
vůkol nejbližší mu bratří stojí němi –
on ještě vrací se, kam duch jej zval.
V Hradec věrný na Orlice, Labe stoku
a do Čáslavě navrací se v sněm,
v Prahu, jež se tulí k Vltavinu boku,
i na Tábor a mezi bratry v něm.
Zase proti všem je vodí jménem Páně,
v nerovném boji koná zázraky –
nazpět v daleké se polské vrací pláně
a pod Grunwaldem bije křižáky.
V Betlémě zas v tlumu posluchačů stojí,
jimž o zákoně božím káže Hus –
a zas proti Rožmberku v tuhém boji,
že Trocnov zloupil, rodné půdy kus.
Chlapcem vidí se zas u otce a matky,
zří dub, jenž k tvrzi větve vysílá,
o němž mateře hlas vypráví mu sladký,
že pod ním k životu jej zrodila.
Hruda polní vystlala mu první lože,
teď vystýlá i lože poslední...
Tak mu hlavou kmitlo. – Ústa šepcí: „Bože!“ –
v sluch píseň božích bojovníků zní...
„Tedy konec, dál má nepokročí noha –
zmar nezdržím, jejž hnal jsem k pomezí...“
73
Z dálky zní však píseň: ten, kdo doufá v Boha,
že konečně s ním vždycky zvítězí...
Ach, on vždy veň doufal – a Bůh vždy šel před ním
i kynul, kudy z jisté záhuby.
Uhrů mrak jej hrozil sklátit vzmachem jedním –
Bůh vyvedl jej Karpat proruby.
A co vítězství dal, že byl z jeho rodu,
že jako syn se k němu obracel!
V Sudoměř a Vítkov, z Kutné Hory k Brodu
jej ved, že nikdy boje neztrácel.
A to nebyl jeho boj, boj země vládce,
to boj byl všeho lidu kalicha –
vůdce jeho může smrtí zhynout vkrátce,
však národ není zdroj, jenž vysychá.
Ba sám vůdce není tělo jen, jež hyne –
jest i nesmrtelný, věčný duch,
jenž z té doby vzrost a přejde v doby jiné,
by vtělil se zas v nový vzmach a ruch.
Ach, on cítí, že jde v podstatu té země,
jak Milič, Hus jsou jeho podstatou –
zemře-li, že umře jen jak sémě,
jež v novou žene setbu bohatou.
Bude dále žíti v duši svého lidu,
ač složil život boží pro zákon;
74
učiti jej bude za bouře i klidu,
že sejít v službě pravdy není skon.
Bude dále budit proti zhoubcům k boji,
ať cizozemci jsou či domácí,
hlásat, Bůh že za všechny škody tomu stojí,
kdo z lásky k bratřím život utrácí...
Záře rozlila se po blednoucí tváři,
zří jasně v dálku slepý bohatýr –
v dálce dobro se zlem o palmu se sváří,
zde vítěz nad zlem vchází v boží mír...
„S Bohem, bratří,“ ještě šepcí jeho ústa,
„a vždy se hleďte jenom jeho bát –
vždy jeho pravdy braňte, ve světě ať vzrůstá,
by věčnou odměnu vám mohl dát.
Přijď si v boji vašem jakákoli změna,
vy nezoufejte, ať cíl daleký –
však ještě ruka boží není ukrácena:
lež do času, a pravda na věky!“ – –
Svaté pole, přibyslavské pole,
kde padl podťat nejvzácnější klas!
Zrno jeho pravdou stále v oči kole
a klíčit bude zas a zas...!
[75]