ZVONY.
Padlo carstvo srbské, padlo na Kosovu,
příkrov smrti nad ním v šíř se rozestřel –
zvony zazněly mu naposledy k rovu,
když je zahubilo tisíc ostrých střel.
Naposled se zvony ještě rozhučely,
lkaly nade hrobem, bily k poplachu –
Kde dřív zníval slavně, teď zněl hlas jich ztmělý,
než je uchvatitel strhl do prachu...
Smutně stály věže, smutně stály báně,
tiše pohlížely v zardousený kraj –
lid se tiše scházel, kde byl stánek Páně,
o bývalém carstvu vyprávěl si báj.
V poutech celé rody marně krvácely,
nad ubohou zemí černý mrak se tměl,
k zemi lid se shýbal pod břemenem čely –
guslar však mu dále starou báji pěl.
Stará srbská síla Marka Králevice
že jen v sestry Víly dříme náruči,
že se od Kosova Srbstva na hranice
zase jednou zvony slavně rozzvučí...
A ta síla vstala, zem že zachvěla se
od dupotu koní, od hřímání děl –
kde Srb pánem býval, bude pánem zase,
jako starý guslar stokrát pověděl.
23
Až boj skončen bude, až se duha sklene,
na radlici bude palaš překován –
živé zrno padne v pole zkrvavené,
novým osením se zazelená lán.
Děla, která pomstou za Kosovo hřměla,
na kov rozlijí se, v zvony promění –
a zem, která věky tiše snila, celá
rozzvučí se zněním zvonů Vzkříšení!...
24