KROKY ČASU.
Těžké kroky Času do světa dálky duní...
Zem se otřásá pod nimi jako bezpočtem kopyt,
jak by oř tisícerý divým šílenstvím opit
pod mrakem, na výsluní,
rovinou, horami, v údolí,
cestou i necestou, po poli
rozlét se, zvlněném bohatým klasem,
po lukách se zlatým květem,
po hájích, po lesích šíleným letem,
tichými vískami, třídami měst,
stínem i jasem,
přes květy, plody, mlází i klest,
od hory k hoře
pohádkovými, stomílovými skoky,
od lidu k lidu, od země k zemi,
na břehy širého, siného moře,
přes jeho dálku, vlny a hlubiny
bez konce dále a dále a roky a roky...
Kopyta drtí osení, kvítek na lukách nevinný,
čistý a němý,
hebký po lesích mech
i haluze keřů, i větve na stromech,
potom i staré stromy lámou a drtí,
jako slámu zdupávají staleté hvozdy,
plaší a bijí laně i jeleny,
doupnáky, drozdy –
doškové drtí střechy i paláce, města,
kudy jich cesta,
naseto zřícenin, země jsou v pouště zničeny –
úderem kopyt sta, tisíce lidí umírá smrtí,
11
kopyta buší do lebek, hrudí a oudů,
tisíce mrtvých množí se v miliony,
krev teče v potoků proudu,
vzduch plní nářky a stony –
kopyta buší
do srdcí, duší,
zůstavují v nich krvácející rány,
smutek a zoufalství, kletbu a hněv...
Černý jen havran kráče a vrány,
kde se dřív ozýval skřivánčí zpěv...
Těžké kroky času duní do světa dálky,
tíhou nesmírnou drtí, hubí a ničí;
kamkoli stoupnou, zdvíhá se divoký pokřik války,
pod kopyt úderem tisíce nářků křičí –
ale tím duněním hlubokým, jako je dunění hromu,
ale tím pokřikem divokým z tisíce hrdel a hrudí
cosi se budí.
Co bylo ztraceno jako za mrazů míza stromů,
co bylo zapomenuto jak snění zemřelých lidí,
co bylo pohřbeno jako pravěké lesy
vrstvami hlíny, tvrdého kamení vrstvami,
co bylo uspáno, aby se neprobudilo –
povstává náhle, aby zas plným životem žilo;
co bylo v dálce přešlosti ztraceno kdesi,
vrací se v přítomnost, kterou překotné děje řídí...
Pod kůrou stromů zas míza stoupá,
do listí raší a vyhání v květ;
příroda, za zimy předlouhé skoupá,
12
navrací zpět,
co byla chladem a za vichrů vzala –
pravěké hvozdy, zčernalé v uhlí,
které po věky země ukrývala,
stlačila ve tvar nehybný, ztuhlý,
pojednou žárem se nítí,
vzplanuly ohněm a do příštích dálek svítí –
a mrtvých praotců sen,
který jim zářil jak mudrcům betlémská hvězda,
ale zdál s nimi se pokosen,
snem se již náhle být nezdá...
Hromové dunění kročejů velké Doby
jako by zotvíralo i hroby:
vstávají velcí minulých časů,
vstávají pohřbívaní národové,
tisíce hlasů
z minula, přítomna volá po době nové...
Na polské pláně se navrátil Kościuszkův duch,
rozčtvrcená si Polska protírá oči –
a v tiché zemi, kol níž se hory do kruhu točí,
v níž už jen píseň much
do ticha zněla, kde jindy se ozýval lev,
povstává z pradávna zjev:
hranice tichého proroka svítí,
zástupy lidu táhnou, sudlice na ramenou a cepy,
zpívají chorál velkolepý,
za nimi páni, kteří své složili hlavy
nad hrobem pokleslé slávy,
a kam oko po vlastech sahá, všude vstávají z hrobu,
aby uzřeli žádoucí dobu,
13
velicí, malí, vznešení, prostí, v dlani své knihu,
a k nim z dálky šedivé, s půlnoci k jihu
duchové vyhnanců míří,
klére zhltila studená cizina,
rozvála jako chmýří,
až je teď volá návratu hodina,
na kterou marně do smrti čekali;
na konci zástupu, s pomezných hor se vhlížeje do dáli
Zaslíbené země,
velebný kmet si povzdychá jemně,
na zemi svatou postaviv svou nohu:
„Živ buď, národe posvěcený, v Bohu!...“
30. října 1917.
14