ARCHA NOEMOVA.
Pýcha králů vyrostla nad štít Himaláje,
umínila si, že vzroste do nebes,
všecek lid že zotročí a všecky kraje –
zvolala, a rozlétl se války běs.
Od pluhu bral muže, od knih, od kladiva,
ozbrojil si miliony otroků,
výš a výš se piala jeho touha divá,
by i Bůh mu sloužil v nebes vysoku.
Odvrátil Bůh tvář svou od šílené země.
V mracích pohasla zář slunce spanilá,
blesky vzhořely, hrom rozduněl se temně,
rána za ranou svět celý zděsila.
Moře z břehů odevěkých vystoupilo,
dál a dále řvaly jeho příboje,
zhlcovaly země, vše, co na nich žilo,
štvaný člověk neměl nikde pokoje.
Jenom národ Noe, za pravdu jenž boží
povstal kdys a za ní věky krvácel,
pouta na rukou a kolem skráně hloží,
nezachvěl se, víry v pravdu neztrácel.
Po sto let již budoval si archu pevnou,
nebál se, že potopa ji pohltí,
mlčky vstoupil v ni, ač s tváří neúsměvnou,
v loď svou, jíž chce věren zůstat do smrti.
35
Vlny kolem pěnily se, bouří řvaly,
nejvyšší již pohoří v nich zmizela –
jenom archu vznesly, jenom koráb malý,
co vše pohltila hloubka setmělá.
Klid byl v srdci lodi, Noe tiše čekal,
Bůh až shlédne zase na zem proradnou –
vlny vzdýmaly se, on se nepolekal,
trpělivě ždál, až vody opadnou.
Všecko zhltly vlny, císaře i krále –
on měl ve své arše z vůle boží hrad.
Teď se zastavila v plavbě nenadále –
na svůj vrchol vlídně vzal ji Ararat!
1. listopadu 1918.
36