BÍLÁ HORA.
(Věnováno spolku „Český Bratr“ k Bělohorskému večeru 10. listopadu 1918).
Věčně chmuřila se silhouetta Hvězdy,
co ji hrůzou zděsil osmý listopad.
Ať si jara, léta slavila v kraj vjezdy,
zde jak vždy by podzim byl a vanul chlad –
zdi jak útěk vojů viděly by vezdy,
jak tu hlouček malý do jednoho pad.
Věčný smutek bloudil bělohorskou plání,
i když pode Hvězdou znělo veselí.
Výskot zněl tu v dáli jako zavzlykání
při vzpomínce nu tu dávnou neděli,
kdy zde při svou čeští prohrávali páni
a kdy nad vlastí se mraky setměly.
Smutek usedal tu, v dlaně chýlil čelo,
snil, jak rozlétli se odtud rejthaři,
k nim jak cizích dravců hejno přiletělo,
zlata hlad a žízeň krve ve tváři,
jak té země lidu rozsápali tělo,
že, co císařovo, patří císaři.
Snil, jak pouta kladli na ruce i nohy,
měnili té země syny v otroky,
snil, jak k upálení knihy kladli v stohy,
krví nevinnou jak rudly potoky,
boží lid jak byl teď žebrák přeubohý,
v cizinu jejž honil žoldák divoký.
Snil tak po léta a snil tak po staletí,
čím dál mrtvější tu rozkládal se klid,
37
jak by měl ten kraj být věčném ve prokletí...
Potom zas sem počal přicházeti lid,
nová pokolení, nové doby děti,
volali, že chtějí za vlast zápolit.
Smutek hlavu zdvih a cos mu stáhlo líci
jako po hořkém a trpkém ovoci:
ach, to nejsou dávní boží bojovníci,
nejsou to ni volní, smělí uskoci;
horlí, avšak slyš v jich slova chřestot znící –
v řetězích a poutech jsou to otroci...
Zadumal se zas, a léta nad ním táhla,
až jej ze sna vzbudil nenadálý ruch:
pušky rachotí a z děl hřmí kdesi znáhla,
v dálce zuří boj kol české země v kruh.
Dávný smutek vlní touha neobsáhlá,
tuchou cos jej plní, že jest blízko Bůh.
Pouta sic kol chřestí, ale co zní z dáli
víc vždy ze hluboka a vždy bouřněji,
božích bojovníků zpěv jest nenadálý,
jehož zvuky celou zemi rozchvějí,
kterou staré rány neustále pálí –
smutek poslouchá a jihne v naději.
Naděj povstává a bystří všecky čivy:
tuchou stává se a cítí, kolem kol
velcí stínové že vznášejí se živí,
pronikají zemi, v každé trávy stvol,
naplňují hory, údolí a nivy
vírou, z nížto vstal té země apoštol.
38
A teď ráz – a rabi náhle pouta lámou,
v radosti se valí Bílou na horu...
Zazpívejte na ní předků píseň známou,
která zaznívala ve zdech Táboru,
ať se také pouta duší vašich zlámou,
jimiž vnuk byl se svým předkem v odporu!
Naplňte se duchem Husovým a Bratří,
jímž k vám z minulosti mluví Jednota,
obroďte se jím – a pak ať směle patří
oko do budoucna, kam svět kolotá;
volni zapomeňte chmurné věky na tři,
s vírou do nového vzhůru života!
1. listopadu 1918.
39