NA STAROMĚSTSKÉM RYNKU KONCEM ROKU 1918.

Jan Rokyta

NA STAROMĚSTSKÉM RYNKU KONCEM ROKU 1918.
Na rynk staroměstský před radnicí šedou Svobody krev tekla rudá nad růže. Věk jde za stoletím, za ruce se vedou – na rynku jsou stále krve kaluže, kroky potomků v nich nevědomě bředou, žádný příval deště smýt jich nemůže. Týnské dvojvěží k nim hledí v ustrnutí, gotický k nim patří starých domů štít – všecko zamyšleno, všecko beze hnutí, v smutku pro Svobodu, jíž tu bylo mřít, pro divadlo, jímž tu nepřátelé krutí zemi té a lidu počali se mstít. Pro stínané hlavy, pro rdoušená hrdla, pro žen, dětí, matek usedavý pláč, pro dlaň, která v cizím otročení ztvrdla, pro čest panen, kterou bral jim cizí dráč, pro psance, jež hnala z domů cháska zhrdlá, v černé sutaně když pokynul jí štváč. Kalich s Týna svrhli, husitského krále, vítězné tam církve dali znamení, na rynk postavili vprostřed opodále vítězného sloupu, sochy kamení, aby hlásalo i vnukům neustále, že jsou zolročenizotročeni, že jsou potřeni... Věky minuly. Jak přelud obrovitý na rynku skráň vztyčil nad potomky Hus, 40 nad minula zjevy, bratry, nad husity, nad symboly síly, velkosti i hrůz, jak by hlásat chtěl, že nepohasly svity jeho hranice ni pravdy jeho kus. Ale proti němu stále sloup se tyčí, zlatá socha na něm, dole andělé meči ozbrojeni v davy lidu křičí, co mu bělohorská vzala neděle a kol mlčky proudí národ holubičí, ruce v poutech, ve jhu šíje nesmělé... Věky přešly. České minulosti duše zapředla se ve sny, v kámen ztrnula, radnicí a Týnem zdvíhala se hluše ve dny přítomnosti nové z minula – v lidu, jenž tu za svou denní prací kluše, jak by bez návratu, navždy usnula... Náhle zajásání ze statisíc hrudí rozlehlo se Prahou v staré náměstí, že i zšedlý kámen ze snění se budí: slyší, na bývalých místech bolesti lidé včerejška jak ohněm citu rudí blouzní o zítřku a jeho o štěstí. Pouta lámou, která věky tísnila je, zpozorovavše, že rozežral je rez, radost nepoznaná na tvářích jim hraje, shrbené kdys šíje nesou zpříma dnes – bělorudý prapor nad hlavami vlaje, jásot netlumený letí do nebes. 41 A kam Hus se dívá, kde se balkon zdvíházdvíhá, s místa, na němž hlavy mečem stínali, nad zástupy lidu, s něhož spadla tíha – za výkřiků štěstí, blaha, pochvaly, bez bázně, že kdesi ještě zrada číhá, paní vystoupla a volá do dáli: „Raduj se a plesej, Husův lide boží, Svoboda ti vstala věky pohřbená, místo koruny, již upletli jí z hloží, haluz lipová ji rodná znamená, k prosbám Komenského Bůh jí řekl: Ožij! – deska odvalena s hrobu kamenná!...“ A lid jásal, vítal usměvavou paní, jejíž líce tak mu sladce zářila, májové jak slunce z jitra nade strání; byla jako vesna kvítím spanilá, měla řeč jak v lesích ptačí píseň ranní – že se v očích rosa štěstí zperlila. Radostí lid plakal, slzy hojně tekly v půdu, mučednickou krev jež pila kdys – objímal druh druha náhle citem změklý, nebyl pánem, sluhou, zmizel robství rys, že jsou bratřími zas, radostně si řekli – a již Svobodu si vedou svoji, viz. Rozvinuli prapor červený a bílý, rozvinuli dávný prapor kalicha, starou zazpívali píseň ze vší síly, při níž žilami krev tryskem pospíchá, 42 branou mosteckou šli, vítr kde jen kvílí, vyšli bělohorské pláně do ticha – aby Svoboda tam k žití probuzená sňala s místa bídy dávné prokletí, aby zvolala tam ubitá kdys žena, ve hrob uložená po tři staletí, že se novým jarem všecko zazelená, nad čím listopadu dáno vzúpěti. A když úsměv její ozářil ta pole, zase v Prahu zpátky na břeh Vltavy! Slunce zapadlo a stíny jsou již dole – Svobodu v svém středu, zástup stohlavý, tisíc’hlavý, s pouty více nezápole, v pochodní svit volá pozdrav hřímavý. Na rynk zpátky proudí... Rána zahřímala – týnské věže budí – srdce žene v klus – – Sloup, jejž vítězova pýcha vznésti dala, roztříštěn tu leží, rozbit v mnohý kus, bleskem sražen bouří, jež se tudy hnala... Z rynku sám se tyčí obrovitý Hus... Sám tu roste k nebi z noci chmur a temna, rozjásaný lid když zmohla spánku tíž – od radnice k Týnu jen jak pára jemná stíny minulosti vznášejí se blíž, které clona smrti skryla přetajemná české na Golgotě, kde jim kynul kříž... A když vzešlo jitro, věže patří v žasu, v udivení patří starých domů štít: 43 co nesmyly deště v chodu dlouhých časů, smyla štěstí slza – krve sled je smyt, kaluž zmizela a slunce vzešlo v jasu na svobodný, volný, husitský zas lid... Krev, jež tady tekla, usmířena, smyta, na rynk stíny chmur se stále nekladou, zmizel sloup, v němž pýcha vítězova skryta, v radosti sem volní zástupové jdou – nad nimi se tyčí postať obrovitá: Hus jim ukazuje cestu za pravdou... 8. prosince 1918.
44