POŽEHNÁNÍ STARCOVO.
(Adolfu Heydukovi).Heydukovi.)
Nechci věřit zraku, osláblému věkem,
citu vetchých rukou, jenž mi praví to,
že mi pouta spadla, jimiž jsem bil vztekem,
dokud sílu měl jsem v mládí předalekém,
že až rámě bylo krví podlito.
A přec pravda je to, na vrcholu stojím,
jenž se hochu, muži nedostižným zdál –
volný vzduch tu vane prosycený chvojím,
a co vůkol zřím, až vyslovit se bojím:
země zaslíbená všude v šíř i v dál!
Šťastnější než Mojžíš vidím zemi svatou,
stoje na vrcholu hory prostřed ní,
dříve v okovech, teď posléz volnou patou,
šťasten po bolestech, jimiž vrchovatou
měrou dařili mne dnové nesčetní.
Stár jsem, bratří, návěj sněhu nade skrání,
ruce mé jsou těžké jako z kamene –
podepřete mi je, ať se v požehnání
vztáhnou nad vrcholem, údolím i plání,
nad zemí, jíž slunce vzešlo plamenné!
Slunce svobody nám budiž požehnáno,
žes nám zasvitlo, když mně se blíží noc!
Požehnáno budiž nové doby ráno,
kdy, co poutalo nás, náhle zpřetrháno,
a nám zazvučely zvony velkonoc!
59
Požehnáním velkým, větším MojžíšovaMojžíšova,
budiž na vše časy požehnán ten den,
kdy jak z rozkázání všemocného slova
vyšla ze žaláře vlast má, sirá vdova,
kdy i její syn zas vyšel svoboden!
Požehnány buďte všecky příští rody,
které na té zemi láska rozmnoží:
za dnů slunečných i za dnů nepohody,
ať si sladké jim či hořké zrají plody,
jen když volni budou, nikdy v podnoží!
Požehnána budiž,budiž práce všechněch rukou,
které na té zemi budou pracovat,
ať si rádlo řídí, ať si kámen tlukou,
ať si tvoří, co jim svitlo srdce mukou,
ať je pod zem žene věčné práce chvat!
Požehnána budiž tato jejich země,
do níž budou házet hrsti zlatých zrn,
která pod tesáky zníti bude temně,
k srdcím myslitelů mluvit přetajemně,
rodit bor i klas i květy bez poskvrn!
Požehnány buďtebuďte, všecky příští časy,
které nad zemí tou v dál se pošinou:
co tu zbylo zla a bídy, vše ať spasí,
vše ať rozezvučí v chorál jednohlasý,
v radosti a štěstí píseň jedinou!
Až mé mrtvé tělo zemi tuto zmrví,
nad níž ruce mé jste vztáhli, v jejíž lán
60
přejde, co kdys bylo rudou mojí krvíkrví,
ještě prvky moje šumět budou drvy:
Kraji, národe můj, budiž požehnán!
12. října 1919.
61
OBSAH:
I. Na prahu země zaslíbené
Nemluvněti9
Kroky času11
České srdce15
Domů!17
Vítr19
Smutná země22
Mému lidu25
II. V zemi zaslíbené
Jsme svobodni29
Den radosti31
Masarykovi Osvoboditeli33
Archa Noemova35
Bílá Hora37
Na staroměstském rynku koncem roku 191840
Po roce45
Štefánek47
Dál!50
Návrat legií52
Pouta54
Sýčkům56
Věřím57
Požehnání starcovo59
[63]
Jan Rokyta (Adolf Černý)
PÍSNĚ OSVOBOZENÉHO OTROKA
Vytiskl V. Horák a spol., knihtiskárna v Praze
Obálku dle návrhu K. Reichla kreslil Th. Reichel
Vydal spolek „Český Bratr“, ústředí mládeže při Jednotě Bratrské v Čechách (Praha II., Hálkova 5) k 28. říjnu 1919
E: tb; 2006
[64]