PODZIM.

PODZIM.
Jak smutny jsou ty naše Polabiny, když vdova jeseň bloudí po březích! Výš nebem šedivým se honí stíny, kraj v těžkém zamyšlení leží tich. Zřidlými vrbinami blýská řeka, břeh pohlcuje dálka mlhavá, luk zeleň šedá je a tklivě měkká a na všem kraji leží únava. Jak bez života skot se k zemi sklání a pochmurně zřím v dálce duby stát – by urychlil to smutné umírání, teď krátký výstřel v chladné ticho pad’... Mou duši divná úzkost zachvátila, i hledal jsem, jak uniknout z těch míst – ach, v poli kaplička tam kyne bílá, jak holubice její zjev je čist. A přes luka a rozorané líchy jsem k bílé kapli chvatným krokem spěl – ó, za svou bídu, Bože, za své hříchy jak malé dítě modlit bych se chtěl! [5] Však na stupni již někdo klečí – žena. Šat černý, smutný ocún zdobí pás, je k spjatým rukám hlava nachýlena a slzu tuším v stínu dlouhých řas... A náhle cosi k srdci mému sáhlo, pro ztraceného cos mne schvátil žel – k té smutné ženě mocí mě to táhlo, bych přistoupil a v tvář jí pohleděl... Ach, poznal jsem ji! Moje první láska, jak dosud živa je v mých vzpomínkách! Jen kolem úst se vryla jemná vráska a v tváři zbledl mladých růží nach. Já přiklekl. Jen ohlédla se plaše, kříž znamenala chvějnou rukou v chvat, pak mžikem setkaly se zraky naše – a odešla... Jen květ mi k nohám spad’... Jak v dálce podzimního kraje mizí, svou za mladostí hledím rozechvět – – Vše odešlo, co bylo krásné, ryzí – a v ruce ocúnu zbyl chudý květ... 6