KDYŽ MOTÝL ODLETĚL.

KDYŽ MOTÝL ODLETĚL.
To bylo v června den, vzduch voněl růží dechem, tvým zjevem opojen jsem vystupoval v stráňstráň, mně srdce bilo v chvat, když tvář ti vzplála spěchem a černý vlas tvůj spad’ na bílou tvoji skráň. Tak byla spanilá tvář tvoje zruměnělá, tak štěstím zářila z tvých očí hvězda má, že, stopen v krásy taj, jímž dýchala jsi celá, jsem nezřel kolem kraj ni nebe nad náma. Jen vůně pleti tvé má duše byla plna, tvých retů poupat dvé jak hoří, jen jsem zřel, jak, spjata živůtkem, tvých ňader dme se vlna, jak, mojím zlíbán rtem, květ růže na nich mřel. My vyšli na vrchol, ty’s v měkký trávník klesla, nad sebou parasol jsi v trávu klesla v znak, dál ležel klobouček, jejž v ruce jen jsi nesla, jak tvojich retů vděk plál na něm vlčí mák. A motýl přiletěl, na křídlech fijalový se nádech jemu chvěl a měnil se co mih, jej vábil rudý květ tvůj na klobouček nový, v něj lehký řídil let a v klíně jeho stich’. [9] Já hleděl chvíli naň a zase na tvou krásu, jak pozvedla jsi skráň a tiše vzpjala hruď – pak zašeptnul jsem v chvat, tě ujav kolem pasu: „To štěstí naše snad – ó, tiše, tiše buď!“ A přitisknul jsem už tvé poprsí k své hrudi a ve tvých vlasů tuš jsem vtisknul polibek, pak jeden v čela běl, kde dívčí sny se budí, a pak se třetí schvěl tvých na rtů sladký vděk. Tvůj vstříc mně zářil zrak, v mých loktech byla’s ticha jak drobný zpěvný pták, jejž chytla lidská dlaň, já cítil, v loktech mých jak prudce hruď tvá dýchá, jak oheň tváří tvých až v bílou stoupá skráň... Však ty’s mně prchla v ráz – a dlaň zůstala prázna... Jen zavlál černý vlas a šíje blysknul sníh, tvůj zjev se mihnul již, kde stezka běží srázná, a ptačím trylkem výš tvůj ke mně letěl smích. A byl jsem náhle sám – pryč motýl odlét’ kamsi... Té chvíle vzpomínám, když dočet’ jsem tvůj list, v němž moudře radíš mi, ať jinou vyhledám si, že jsme si cizími, až toto budu číst. Jak tenkrát cítím dnes, jak duše má je prázna, jak motýl pryč se vznes’, jak v srdce padá sníh... a dolů po stráni má stezka běží srázná – – Co z dola v sluch mně zní – ó, to tvůj není smích!... 10