NEZNÁMÝ STESK.
Neznámý stesk mou duši jímá,
po čemsi touha daleko zpět,
na dně mé duše těžce dřímá,
jako sen dávno uprchlých let –
ach, daleko zpět!
Jímá mne svadlých květů vůně,
setlelých dávno, předávno tak,
duše má po nich teskní a stůně,
chtěl bych je zřít, jak těšily zrak,
ach, předávno tak...
Po čem, ach po čem se mi stýská?
Jaké to zbledlé vzpomínky stín
probouzí touhu, uzříti z blízka,
dávno co padlo v neznáma klín?
Ach, vzpomínky stín...
Vzpomínka beztvárná jak mlha,
život v ní zanik’ beze všech stop –
přece však pro ni oko zvlhá,
tak jako pro vše, co nám vzal hrob,
ach, beze všech stop.
[17]
Vzpomínka vůně starých tisků,
jako by spala po mnohý věk,
jako by přes ni letěly v trysku
života proudy jak přívaly řek –
ach, po mnohý věk – –
Snad jsem již dávno kdys tu chodil,
překrásných očí vyhaslý lesk
života stezkami mne vodil –
a teď mne po nich zachvátil stesk?
Ach, vyhaslý lesk!
A snad mi tenkrát také lhaly,
a já jsem zůstal s duší svou sám,
zřel, jak se život šedivě valí
a jak jdu v náruč neznámým tmámtmám –
ach, s duší svou sám!
Snad jsem již tenkrát snášet se učil
tíži a hanbu otrockých pout,
dušíduši svou pochybnostmi mučil –
velkého lidstva zbytečný oud,
ach, otrockých pout.
Snad jsem tu žil již dávno kdysi...
Stihl jsem tenkrát života cíl?
Či jsem snad, v smrti patře rysy,
zasténal: „Kde jest, pro nějž jsem žil,
ach, života cíl?...
18