KYTARA.
Kytara sešlá na stěně sní,
pavouk v ní sítě své přede,
strhané struny visí s ní,
prohnuté boky má prachem šedé –
a sní...
Kdysi mne pro ni zachvátil žel,
vzpomínka v duši mé vstala
na starou píseň, kterou pěl
otec můj, nežli nám smrt jej vzala,
ó žel!
Byla to píseň pradávných let,
bába ji zpívala v mládí –
co její mladosti opadal květ,
věčnosti drahou čas úprkem pádí
sto let.
Napjal jsem struny, setřel jsem prach,
pavouk se spouští k zemi –
pro píseň starou jsem do strun sáh’,
pro píseň těch, kdož jsou stín jenom němý
a prach..
[19]
A zněla píseň, jež bývala smích,
notou tak dojemně snivou,
melancholie bílý sníh
vznášel se nad mojí duše nivou,
ne smích.
V písni co jásalo před lety kdys,
tichounkým pláčem teď kvílí –
po lidech teskní, jichž potomkem ty’s,
kteří ji zpívali v radosti chvíli,
ó, kdys...
Poslední tón již dozněl a ztich’,
kytaru na hřeb jsem věšel –
kdosi tu za mnou z hluboka vzdych’,
lehounký krok čísi po schodech sešel
a ztich’...
Stoletý nástroj nevzal jsem víc –
k čemu též volati zpátky,
dávno co zhynulo, zaniklo v nic,
co jest jen vzpomínky přelet již krátký,
nic víc.
A tak zas kytara na stěně sní,
pavouk v ní sítě své přede,
strhané struny visí s ní,
prohnuté boky má prachem šedé –
a sní...
20