SNÍ ZEMĚ PŮLNOČNÍ...

SNÍ ZEMĚ PŮLNOČNÍ...
Kde obzor zniká v dálce šedobílé, par ztuhlých za oponou stromy ční, jež holé stanuly tu v plné síle... V té chvíli myslím na kraj půlnoční... Mne více vábí nežli jihu palmy ty mrtvé břehy záře severní: nad rakví země vítr pláče žalmy a slunce hází světlo večerní. Ruch života zde všude ztrnul chladem a všude zledovělý smrti klid – spí země pod sněhem, kde půlnoc kladem’, a člověkem se nedá vyrušit... A myslí na vymřelých tvorů rody jak matka, která dětem zřela v hrob: zas vidí ledem nespoutané vody a deštná táhnout mračna zašlých dob. A myslí všeho žití na skonání, až smrti vše se oddá bez vzdoru – až oblaka jí sněhem padnou k skráni a k srdci pronikne mráz prostoru. [23] A v zříceninách budou státi města, vše zdrtí Zmar, co lidský stvořil duch – a smutná bude bílé země cesta, že lítostí se zachvěje sám Bůh. A budou žlutá, teskná jitra vstávat – a minou věky, miliony let – zem’ bude v prach se, v prvky rozpadávat, jak v hrobě mrtvá schránka lidských běd. Však beztvárná až po všem spousta zbude jak na počátku ve stvoření dnech – ó, jaký květ z ní vznese lístky rudé a jakého zas žití vydá dech? – – – – Kraj v bílou tógu mlčení se halí, a bez pohnutí stanul mrazný vzduch – a tiše světy jdou ve hvězdné dáli – a v nekonečnu kdesi mlčí Bůh... 24