DUŠE ZEMŘELÝCH.

Jan Rokyta

DUŠE ZEMŘELÝCH.
Můj bratr ubohý dvě dlouhá léta zmíral; z nás každý, kudy krok, s brv tajně slzu stíral, když zřel, jak stínem jen se vleče, kostra živá, jak vše kol vpíjejí ta jeho očka sivá... Jak zraky horečné na našich lpěly lících! Snad chtěl, by otiskly se v duše zřítelnicích, by jejich obrazy tam utkvěly, až shasne ten život mladistvý a snivé oko krásné... Tak celé okolí své žíznivým pil zrakem: i nebe s křivkami, v něm kreslenými ptákem, i slunce, planoucí v něm jak bůh dávné slávy, i stromy, klasy, květ a úzké stužky trávy. Byl duše mystická. Ač skorem ještě dítě, duch jeho v hloubání již polapil se sítě; tich často sedával, zrak v prázdnou dálku vnořen, a hledal v bezednu kdes věčných záhad kořen. Jak obličej mu plál, již utrpením siný, v němž viděli jsme již se míhat smrti stíny, když o životě snil, jejž změní za svůj krátký, kam všichni, všichni jdem’ – však nikdo, nikdo zpátky! [25] „Až umru,“ říkával – ta slova srdce rvala – „ó, neteskněte pak, mé tělo smrt že vzala, ó, nenaříkejte! Kde žil, tam duch se vrací, jak v probuzený kraj se vrací tažní ptáci...“ – A odešel... Tak shas’, jak dechem větru svíce, ve smrti ironii ztuhla vpadlá líce, já s hrůzou musel zřít, jak hruď je strašně klidná a v tváři duše zář že navždy shasla vlídná... Hrob sněhem po čtvrté již zapad’. Na něj patře se ptám, zrak slzí pln: Kam odešel jsi, bratře? Tvé tělo země část – kde však dlí tvoje duše? Zda pravdou, v mystika co říkával jsi tuše? Zda duch tvůj přichází ze země stínů ke mně, mých skrání polibkem by doteknul se jemně?... Snad, na tě vzpomínka když v čelo mé se tlačí, to, bratře, duše tvé je lehké křídlo ptačí? Snad, ve snách když tě zřím tak tiše jít a skromně, to přišla duše tvá, jíž zastesklo se po mně? A pak, když volá den nás k životu a k práci, snad duše tvá se zas v kraj smutný stínů vrací? A dolů naposled tvůj stín snad přijde němý, až mrtev poslední z nás bude klesat k zemi, by odvedl jej v kraj, kde smutné háje šumí, kde duše zemřelých své věčné předou dumy, 26 kde není slunce zář – jen chladný přísvit luny, kde ptáci nepějí – jen teskné lkají struny, kde květy mají dech, jak čerstvě zryté hroby, kde není nocí, dnů a let, kde není doby... 27