CO BUDE PAK...?

CO BUDE PAK...?
Co bude pak, až prsa navždy vpadnou, vzdech poslední až dochví v prostoru, až údy, které ohněm plály, schladnou a oči v sloup zřít budou nahoru? Až přibijí na rakev víko šeré a pokropí je slzou vylhanou, až dozní řemeslné miserere a bílé voskovice doplanou? Až zaduní o víko syré hrudy a v dálce stichnou přátel kročeje, až vzpučí na hrobě trs tvávy chudý a stopy tvoje vítr rozvěje?... Kdys – dávno tomu, já byl ještě děcko – mě příběh báby k hrůze rozechvěl: Byl soused ve vsi, ten chtěl znáti všecko, i v smrti tajemství on vniknout chtěl. A umřel. Do rakve jej položili, zrak shaslý promodrával pod víčky, tvář chladil roušky navlhlé šat bílý, a v hlavách kmital plamen lampičky. [28] Den třetí přišel. Zvony zakvílely, dav za knězem se s mrtvým bral – však sotva první hrudy zaduněly, vrch rakve zapraštěl a mrtvý vstal. Děs všecky jímal... Za nedlouhou chvíli, co v noci rakve ležel sám a tich, mu v témě napadal sníh stáří bílý a s tváře, z oka navždy prchl smích. A smutek velký ležel v jeho rysech a chladem čišel z jeho mlčení, a pramen radosti mu navždy vysech’ a v srdci nezbyla ni krůpěj z ní. A na otázky, aby řek’, zda zvěděl, co přijde pak, když smrt obrátí list, jen vážně stáhnul tvář a odpověděl: „To, brachu, můžeš na mé hlavě číst“.... – Když do snů zazvonil mi hrobník rýčem, ta stará pověst v duši vstala zas, chor když jsem otázek se týral bičem, z ní v odpověď se zaskvěl – – bílý vlas... A v chvíli té mně srdce znova zrýval mých drahých nebožtíků skelný zrak, jak ztrnule se v prázdno s děsem díval, když o skálu se rozbil žití vrak... 29 K jich obrazům, jež nad mým ložem visí, jsem pohlédnul a v ustrnutí zřel, jak sesmutněly jejich zbledlé rysy, jak pohled jejich očí stesklivěl!... 30