MATOUŠ, XXVI, 38.

Jan Rokyta

MATOUŠ, XXVI, 38.
Svit měsíce jak stříbra pavučiny pláň nebes pojí spící se zemí, sad oliv v něj se zaplet’ větvemi – a dole houstnou stíny, stíny, stíny... Ty stíny mlčí, větev smutně kývá, v zlé předtuše se chvěje sivý list, a s černé výšky nebes velký, čist se bílý měsíc mlčky dolů dívá... V stín starých oliv, mezi drsné kmeny kdos tiše vstoupil – byl to Svatý kdos, šel v hrubé říze bílé, chudý, bos, zář z něho linula v tmy černé stěny. Šel jako sen, zem tlumila zvuk kroků, vlas rusý spadal k šíji, ruce v kříž na prsou složeny, zrak upjat výš a nebe, nebe bylo v každém oku. A čelo, bílé čelo v těžké tuše se krví zperlilo, a na ústech se zvlnil úzkostlivý, chvějný vzdech: „Ó, smutná, k smrti smutná jest má duše!“ – – – – – – – – – – – – – – – – – – – [33] Až v prsou zmírá dech – – Ta slova drtí! To v smrti předtuše tak zvolal – Bůh!... „Kam tedy jdem’?“ můj zděšen bádá duch – – Ó, smutná, smutnáť duše má až k smrti!....smrti!....“ 34

Básně v knize Když se připozdívá...: