DUŠE.

DUŠE.
Jsem ustrašen svojím životem dvojím... Jen konám jak loutka, co druhý mi velí, jenž se mnou je spojen pro život celý... Ó, žije kdos jiný ve mně – a já se ho bojím. Ty pochyby věčné, jimiž mě týrá, ty představy temné, jimiž mě trápí!... Jsem v klášteře mnich snad s šedivou kápí, jejž pokouší Ďábel, když od něho odešla Víra?... Zas chvíle jsou zmlklé, kdy stichneme oba – dech zatajím v hrudi, srdce mi buší, a čekám, až z klidu cosi jej vzruší a na mne jak šelma jeho zas vyskočí zloba. A jiné jsou chvíle, kdy jdeme jak bratří, kdy bílý jest beránek z včerejší šelmy; je tich – a já vidím, jak trpí velmi a s podivným smutkem do dálky neznámé patří. A nevím, co chce, a nevím, kam touží, jen cítím, jak ode mne prchá v té chvíli, jak tajemný motýl mizí mně bílý – a náhle mi před ním bázeň zas prsa ouží! [37] Ó, cítím, že celým životem je mi – a přec mi je temný jak duše mých druhů, a nepoznán vzletí kdys do Věčných kruhu, až vychladlé, mrtvé mé tělo zanechá zemi... 38