SÁM.

SÁM.
Noc vešla v pole, do sadu hebounkým krokem, nenápadně – podivný smutek západu v mém srdci tiše doutnal na dně. Rozsvěcím lampu, usedám – chci zapomenout na něj v práci – – Ach, pracovati – jaký klam, když duše v neznámu se ztrácí! To byla chvíle jedna z těch, kdy duše jistě v těle není; hruď vlní sice mírný dech – však bytost tone v zapomnění... Jak dlouho byl můj stajen duch kdes v nekonečna prostor temný, já nevím... Náhle skanul v sluch tichounké hudby souzvuk jemný. V tak přejemných se vlnách třás’, že s tichem jizby v jedno splýval... A byl v něm srdce mého hlas, a lampy plamen lkal a zpíval, [39] a cvrček seděl v hodinkách, a vzdechy mé se jizbou chvěly –, a tichý svist mou hlavou táh’, jak nádražní by zvonky zněly... Ó, rozechvět tu čekám sám, sám na perroně svého žití – je večer, divnou úzkost mám, jak před noční se cestou cítí. Hle, v dálce rudých světel blesk a pod koly již duní země – ó, zvonu zní již náhlý třesk – – a prudce hnulo se cos ve mně... Sám stoupám v příšerný ten vlak, a věru neloučím se s mnohem – však přece kalí se mi zrak a volám: S Bohem! s Bohem! s Bohem!.. 40