KRAJEM SEVERNÍM.

KRAJEM SEVERNÍM.
V kraj smutný severní stroj zanesl mě kdys, v bezmezné prostory těch šírošírých plání, kde bor je zakrslý, a tenká větev bříz jen v dumě bolestné se nad ním tiše sklání. Vše k zemi skrčeno – tak všecko zkrušil mráz; jen zádumčivý strom, jen štíhlá bříza bílá jak palma severu svůj výše čeří vlas a v závoj halí se, jak mezi stromy víla. A všecko letí zpět: ten trpasličí les, ty břízy jeptišky, jež nad ním snad se modlí, a bídné pastviny, a lišejník a vřes – a na všem smutek jest, ať kde chce oko prodlí..prodlí... Stroj táhle zahvízdnul – jak nůž by břitký vnik’ tou smutnou tišinou až k srdci toho kraje, a žalnou ozvěnou kraj poraněný vzkřik’ a okem jezera vzhléd’ k nebi, umíraje... Nad lesy, jezery dál letěl stroje hvizd, až někde na hruď pad’ těch lesů bez života, kde ptáků není snad, ni tepla jejich hnízd – kde vše jen mlčící jest, modrošedá hmota. [56] Jen cosi praví ti, tam v houští kdes je vlk... A bříza nad lesy svou hlavou v dumě kývá, zří, kraje tichý stesk (v němž jak by navždy zmlk’) s oblohy zoufalstvím jak v šedé dáli splývá... Teď v dálce mihla se věž „církve“ zelená... Ach, v chudém srdci mém ten bídný kraj jest odlit, mně k smrti smutno jest – a vzpínám ramena k té církvi za lesy: Chtěl modlit bych se, modlit! 57