ADVENTNÍ.

ADVENTNÍ.
Když advent soumračný se plíží v zadumání, mlh závoj na hlavě, jímž halí vlasů sníh, vzduch vlhkem stížený nad chrámem, chatou, plání pln touhy horoucí je zpěvů rorátních – vždy s žalem vzpomínám, jak zřel jsem dítě svaté, sám ještě dítětem, v svých čistých, bílých snech: zrak plný světla měl a kučery měl zlaté, a úsměv nebeský hrál v plných dětských rtech. A týž je nyní čas, zas večery tak dlouhy, zas v očích dítěte se tucha vánoc dní, i země, nebesa dech tají v citu touhy a v záři bílých svěc zní zpěvy rorátní. Však jiný zjevuje se Kristus mému snění: kříž těžký na plecích a v tváři k smrti bled jde bílým sněhem bos svou cestou utrpení, a v úsměv bolesti je stažen tichý ret. Trn ostrý bodá skráň, krev teplá kane k zemi, a k nebi výčitka jde ze skvrn krvavých; však šedá nebesa i země mlčí němy – a v stopy Kristovy jen bílý padá sníh. [58] Jde v rudé sukni sám, tvář k hrudi nachýlena, vlas krví potřísněn spad’ kolem tváře níž – a nejde setřít pot mu Veronika žena, ni Cyrenejský muž, by pomoh’ nést mu kříž... A smuten vzpomínám, jak zřel jsem dítě svaté, sám ještě dítětem, v svých čistých, bílých snech: zrak plný světla měl a kučery měl zlaté, a úsměv nebeský hrál v plných dětských rtech... 59