PANE, KAM KRÁČÍŠ?

PANE, KAM KRÁČÍŠ?
Dav proudil ulicí a měnil se co chvíli, výš hlasů směsice se vznášela a prach. V tom proudu měnivém jsem uviděl šat bílý, tvář mírnou Svatého – a divný jal mne strach: Ten tichý, svatý muž v své dlouhé, bílé říze – toť On, jenž na poušti kdys mluvil k satanu, jejž vídá duše má, když čítám v Písma knize a chodím v zástupu s Ním v krajích Jordánu. Tak s hlavou vztyčenou kdys před zástupy chodil, mír svatý ve tváři a lásku ve zraku – toť On, jenž království nám nebes dát chtěl v podíl, jenž lidstvo od země chtěl povznést k oblaku. Jak svítí zástupem ta Jeho říza přezná, jak měkce září vlas, jenž spadá po šíji – však dál se žene dav, zde nikdo Jeho nezná a hříšní kajicně se v prsa nebijí! Však přec Ho poznal kdos, šat z hedvábu měl rudý a zlato na šíji. Ó, jak se zachmuřil, když na něj pohleděl Pán jeho, bos a chudý, tím měkkým pohledem, jímž Petra pokořil. [70] A s vozu nesestoup’ a řetěz nestrh’ zlatý, a neroztrhl šat a nepad’ před Ním v prach: dál pyšný davem jel – a bos šel dále Svatý – a každý klaněl se, kde s vozu zářil nach. l padl na mne žal a rmoutil jsem se v duši, že raněn slepotou je bídný tento dav; mně líto bylo jich, že slepi jsou a hluši, a modlitbou jsem vzdych’: „Je, Pane, zlého zbav!“ A smutek pojal mne, když zřel jsem, v dál jak mizí, jak v davu moderním se ztrácí bílý šat, mne úzkost schvátila, hruď zalil cit mně ryzí: „Kam kráčíš, Pane můj?“ – jsem zvolal, steskem jat. A On se ohlédl, zrak jeho v duši tkví mi, a, myslím, po tváři jsem slzu kanout zřel – ach, vždyť Ho neznají, jež spasit strastmi svými, jež k Bohu povznést chtěl – a pro něž v mukách mřel!... A dále, nepoznán, tich kráčí množstvím Svatý – a svět se žene dál, kde cíl mní vidět svůj... Níž večer klesá v kraj, již západ hoří vzňatý a v duši kane stesk... Kam kráčíš, Pane můj? 71