ADRII.

ADRII.
Dávná mládí ztraceného lásko, jejíž obraz nic mi nesmyje, bujných ňader, modrých zraků krásko – budiž pozdravena, Adrie! Na mžik jen jsem užil tvojí krásy na pobřeží slunném před lety – a už byl jsem na vše, na vše časy ve kruh tvého kouzla zakletý. Jen jsem jednou s břehů spatřil kdysi ve tvých zracích jiskřit slunojas – a již nevybledly mi tvé rysy, musím k nim se vracet zas a zas. Vrátil jsem se k tobě, krásná, znova – marně... domů spěl jsem nezkojen. Přicházíš k mé duši liliová, modrá, purpurová – jako sen. A tak zase tlumok svůj jsem stáhl, tváří v tvář ti říci pospíšil, za zimy jak po tobě jsem prahl, za mrazu jak o tobě jsem snil! 7 Břehy tvé mi v jižní kráse kynou, vlny tvoje zvou mne do dálek – každé chvíle zřím tě jinou, jinou, v stálé změně tvůj mi září vděk! Kéž mi dáno někde ve tvé dálce na ostrově míru spočinout, oddechnouti po bojích a válce bez tísnivých, těžkých ducha pout! A když to ne, kéž mi aspoň dáno, krasavice oslnivých vnad, se svou lodí v poslední své ráno kdesi u tvých břehů ztroskotat! 8