MÁ BÁRKA.

MÁ BÁRKA.
Má bárka po vln zdvihu ptákem letí a bílá plachta dme se nad mou hlavou, jak ubíhal bych kamsi do zásvětí, kde duše neděsí se lidskou vřavou. Má bárka bílá pod perutí bílou jak bílý racek na vlnách se houpá – dál ode břehu prchám větru silou, jsou za mnou světa zápolení hloupá. Co bylo město, teď je světlá tečka, co byly hory, jsou jen smavé pruhy – a i ty zbytky země duše přečká, jen moře s nebem budou mými druhy. Jen žena má a dítě modrých zraků, jen bělo kvoucíběloskvoucí na vln hřbetech pěny, let vážný, vytrvalý mořských ptáků, cit můj a družky mojí roztoužený. Jen o boky mé lodi šumět budou vln mocné nárazy, a nesčíslné z nich krůpěje v mou bárku padat chudou – sny v moje srdce, štěstím plavce plné. 17 A slunce bude na východě vstávat a na večer se s mořem loučit dlouze – hvězd kouzlu rád se budu v noci vzdávat a utápět se v podměsíční touze. A po dnech, po nocích té plavby mořem snad jiné břehy bárce naší vstanou, kde život není strádáním a hořem, kde spočnu s dvojicí svou milovanou... 18