DÍTĚ U MOŘE.

DÍTĚ U MOŘE.
Skal vápencových plochy nachýlené se k moři níží stupeň po stupni, k nim příboj v stálém návratu se žene – a na nich, k stupni skály přitulené, mé dítě drobné v tichém spánku sní. Kam oko dohlédne, se moře šíří v své nádheře, tak plné luzných změn, až v dálku, zahalenou ve šlojíři – zde na břehu se dětské líčko pýří a pod čílkem se rodí dětský sen. Zde, poukryté měkkou vlnou roucha, sní lidské lásky vypučelý květ – a příboj vln až k nožkám děcka šplouchá, jež vedle moře míň jest nežli moucha, ač roditelům víc je nežli svět. Vln příboj vyhazuje mořské kraby, v ulitách měkkýše a hvězdice, jak vlna šumná mně tím říkala by: Co, bláhový, tvůj tvoreček je slabý? Hle, takých vyvrhuji tisíce! 22 Však poslouchám-li, v okamžiky příští už jinou mluva vln se zdá mně být: vždyť laškovně tak vody svoje tříští, tisícem krůpějí se v slunci blyští, jak děcku sen by chtěly vykrášlit. Jak tvoru, jenž je žití mého osou, by moře kolébavku šumělo, jak zlíbati by chtělo nožku bosou a zářných perel rozptýlenou rosou by dát mu chtělo pocel na čelo. Jak říc by chtělo: Blaze„Blaze dřímej, dítě, spi klidně, květe lidské milosti! Vždyť ty, i tvorové, jež chovám v skrytě, i vlna, která písní ukájí tě, i já, i svět – jsme děti věčnosti...věčnosti...“ 23