PÍSEŇ MOŘE.

Jan Rokyta

PÍSEŇ MOŘE.
Bouřím, šumím, laskám se a šplíchám, břehy bičuji i omývám, od pólu až k pólu hřmím a dýchám v pozdrav ledům, sosnám, olivám; s družkou oblohou se temně chmuřím po obzor až mračen ku cimbuřím, s ní se blankytově usmívám. Bílé obláčky i šedé mraky v širé hladině své zrcadlím, nočních nebes nespočetné zraky; sluncem do žhava se rozpálím, zruměním se v zory usmívání a sloup stříbra vzroste v mojí pláni svitem luny tajemným a mdlým. Miliony tvorů v hloubi rodím, bezpočet jich ve mně umírá; chůvou jsem i hrobem lidským lodím, smrt i život hloub má zavírá; ostrovy i země vznáším ze dna, jindy mizí horstva nepřehledná v propast moji, krůpěj vesmíra. 43 Vše se mění: země pláň i hory, kresba pobřeží i tvorů rys, z lesů kapradin jsou zítra bory, mořským dnem jest hrdá Atlantis jenom já zde bouřím, šumím, šplíchám, od pólu až k pólu hřmím a dýchám stejně jako za pravěku kdys. 44