MOTÝLI.

MOTÝLI.
Jako louka neobsáhlá tichý Jadran zelená se – za loďkou loď v slunci táhla po té nekonečné kráse. Bílých plachet bárky drobné po moři se vyrojily – po louce jak kvítím zdobné motýlů roj sněhobílý. Jako sněžní běláskové míhají se v slunce svitu, jako tvor, jenž motýl slove, v pláni smaragdové sní tu... Člověk zrobil je a řídí, jako bělásky taj žití – v plachtě, kterou rozpial, vidí křídlo v moře vlnobití. Zdá se perutí mu valnou, kterou drží pevná rahna, 45 s níž on změří pláni dálnou, prostor velký, léta drahná. Zdá se perutí mu širou, pod níž roste jeho duši větší ještě, silná vírou, vše že dosáhne, co tuší. Křídla rostou jeho snění: v moře hlubiny se noří, vzlétnout chce, kde světlo denní, nová kde se slunce tvoří... Z dálky jej i jeho snění skrývá obraz plachty bílý – a ten mému oku není větším křídla nad motýlí. Vždyť i vlny mizí zraku, které mohou na dno moře strhnout plavce s jeho vraku, ztopit jeho sny i hoře... A přec mocná touha rve mne brázdit moře všemi směry, dálky měřit přetajemné pod tím křídlem efeméry! 46 Ať jak bílý motýl zhynu – vlny moře směl jsem čeřit, v bezdno sáhnout veslem činu, věčnost křídlem ducha měřit! 47