ŽIVOT NA DNĚ.

ŽIVOT NA DNĚ.
Veslo bárku líně popohání po hladině jako z atlasu – oko bezděky se k vodě sklání, zvábilo je moře prosvitání, jímž se dívám na dno v úžasu. Jaký svět tam v hloubi zelenavé, jaký život v divném přísvitu! Křoviny tam tmavé jsou i plavé, místo ptáků rybky zříš tam hravé, místo hmyzů divnou ulitu. Louky jsou tam, není však v nich jasu, a když mníš, tu přece rudý květ – náhle roztřepí se ve sto vlasů, a když veslem sáhneš k němu v žasu, v rudé poupě zas se stáhne zpět. Šedý kámen, mníš, tam trčí ze dna – náhle jako ústa široká rozevřel se... z četných záhad jedna, jichž tu zírá řada nepřehledná na tě vzhůru z moře hluboka. 50 Květ je tvor a rostlina je kámen, v kameni jest mocný žití ruch – marně voláš, kouzly těmi zmámen. Pohyb zříš jen chapadel a ramen – odpovědi nechytí tvůj sluch... Jako když se zrak tvůj v bezdno noří nebeského moře za noci: v život, který plane tam a hoří, běloskvělá souhvězdí tam tvoří – marně voláš ve své bezmoci. Velké světy tiše se tam šinou pro sluch lidský němy, bez hlasu – jako efeméry, které plynou, plazí se a trčí pod hlubinou, mlčí ke tvým slovům úžasu... Ale nechtěj slyšet lidským uchem, v snění zapomeň, žes lidský tvor – budeš schvácen zázraků těch ruchem, uslyšíš pak duše jemným sluchem hvězd i mořských hvězdic rozhovor. Uslyšíš v něm známé větrů vání, příbojů i lesů šumění, vyhynulých tvorů zahýkání, úprk věků po života pláni, budoucnosti temné dunění. 51 Bude řeč to nezměřené síly, v níž ty sám jsi hláskou jedinou – proudy její, v něž se hlásky slily, z bezdna věčnosti, v níž povždy žily, do věčnosti příští poplynou... 52