V BÓŘE.

Jan Rokyta

BÓŘE.
Žena, peruť má, se tiskne ke mně, oba tulíme se v záhyb skály nevelkého kusu pevné země, jehož vlny dosud neservaly. Na ostrova břehu tělo dvojí – duch se vznáší, kde jsou živly v boji. Divou mocí bóra přihnala se z dálky siné od hor Velebitu, moře proměnila v krátkém čase, které nedávno zde, plné třpytutřpytu, vábilo nás v bárce na svou pláni a v ní ku snění a k milování. Dnes, ó, jaká změna v širém moři! Hladinu, jež tiše v slunci snila, bóra přiletěvší od pohoří v živé, divé horstvo rozbrázdila: hora za horou se v dálku valí, o břehy se tříští, o úskalí. Tříštíc temné vody v bílou pěnu, v divém jeku každá dokonává, zlobný výkřik vrhá v skalní stěnu – 67 za ní jiný hřbet již v hrůze vstává, vichrem vrhán zmaru do náručí, tisíc jiných za ním řve a hučí. Bóra nad vším neviděna letí, bouří, burácí a v skalách hvízdá – pod ní vlny, pěny v divé změti. Divoká to na nich větru jízda v bílém prachu vodním, v jeho šeru jako v metelici na severu! Příboj za příbojem v břehy bije; rytmus jeho hrůzně velkých taktů, hudba obrovité symfonie, větru řev a mořských kataraktů ku skále dvé přitlačuje lidí, němých tím, co slyší a co vidí. A co ti zde tisknou k sobě čela, v obraz nesmírnosti zrakem, snem se hrouží – jiná dvojice si vyletěla nad ně, nad moře a vzduchem krouží, v bouře vzteku nerušena pluje, klidně oblouky své opisuje. Dole moře pění se a zmítá, vlny hučí s vichrem v hrozném boji – skřekem jásavým boj živlů vítá 68 racek nad vlnami s družkou svojí, s rozkoší, sám klidný, bez pohnutí, nést se dává větru na peruti. A dva lidé k ptákům pohlížejí, ke skále se tisknou a druh k druhu, za racky jich duše k výši spějí, v bouři letí sledem jejich kruhů – v touze zprvu, potom s odhodláním pozdravují ptáky bouře řvaním: Však i my, jichž duch se osvobodil, v dávnověku k zemi připoutaný, směle sáhl pro svůj vèčnývěčný podíl, nad zemi se vznesl touhou štvaný – však se také tělem jednou vznesem, k vám se, ptáci, připojíme s plesem! Nebudem jen bídní Ikarové, kteří pádem v nic se rozbíjejí – budem lidmi velké doby nové, kteří v živlů zápasech se smějí, s loďkou rozloučí se, s šedou hrudou, s racky v rozkoši se vznášet budubudou! 69