Zlatý křížek.
Domkář Vojta sedí za stolem
„u tří markytánek“;
všechno s ním se točí kolkolem:
se šenkýřkou šenkýř snící,
s černým stropem kahan blikající,
židle, stůl i prázdný džbánek.
Před měsícem drahé semeno –
jaká upomínka! –
v zádumčivé zasil zeleno:
byl to hřbitov, říše bolů,
a to símě, které zasil dolů,
jeho mladá, dobrá žínka.
Nepracoval – smutek krev mu pil;
pole měl už ztvrdlé
a než ještě srdce otupil,
propil chatrč, propil všecko,
doma zbylo na kolíbce děcko
a tu v krčmě sucho v hrdle.
20
„Hrom a peklo! dal bych stodolu
za jediný džbánek!“
a on pěstí praštil do stolu;
spící šenkýř vylít’ s židle,
roztáh’ k němu ruce jako vidle...
tak mu zkazit libý spánek!
„Hoj, pantáto, jděte na kutě,
máte prázdnou kapsu,“
zvolal na něj šenkýř mrzutě.
„To by bylo takhle z ostra!
Kam s tou flintou? vždyť jste jako kostra! –
Jděte, jděte, jste už na psu!“
Domkář Vojta pohlíd’ sklíčeně
k svému posměvači...
vždyť měl přece děcko po ženě,
jež mu na krk křížek dala,
než se od nich na vždy odebrala,...
zlatý křížek – hoj, ten stačí!
„Já že na psu?... na psu?... hahaha!
jen tak dále vrč mi,
ještě pevně stojí podlaha!
Počkej jenom, zítra z rána
jakého to budu dělat pána,
až zas přijdu do tvé krčmy!“
21
Nasadil si šikoušikmou čepici
a pak jako kníže
opustil tu divnou sednici;
jedna noha druhé noze
překážela cestou po ouvoze,
až tak došel svojí chýže.
Přišel domů – měsíc v okna lil
zář a do té záře
postýlku i děcko zabalil;
spalo v ní jak anděl svatý –
ale s krčku pouze křížek zlatý
usmíval se na domkáře.
A již ruku vztáhl po lůžku...
ach, ta tvář, ta ústa! –
zří v nich jasně svoji ženušku!
Však co na tom! lepšíť pivo
nežli křížek a to zádumčivo,
které po ní stále vzrůstá!
Bral už křížek – v tom ho zlehýnka
hrůzným snem snad jata
zadržela slabá ručinka:
„Tata, tata, mami, mami,
černý bubák bere Ježíška mi,
tata mami, mami tata!“
22
Jaká slova! – ach on pojednou
na tom dětském lůžku
ztratil žízeň hříšně šerednou:
hlava k děcku schýlila se –
domkář Vojta plakal jednou zase
pro dítě a pro ženušku.
Ráno pak šel opět do práce
na pole jak prve,
děkoval to ženy památce,
která jemu na rozcestí
ukázala světlý paprsk štěstí –
lásku k dítku vlastní krve.
23