Husův odkaz.
Na pomezí vlasti Husovy,
tam, kde pásmo jejích strážných hor
vysoko se zdvihá nad obzor,
lid se sešel v tábor hotový,
jakby čekal povel, vytrhnouti k boji
na odemstu potupené
drahé vlasti svojí.
Lid to český. Starci sehnutí
hledí před se jako mračný hvozd,
hoši v zraku jeví zvědavost,
muži údiv, ženy pohnutí,
ba i nemluvňátka lnoucí k prsu matky
ssají nějak nepokojně
pramen žití sladký.
Však z těch vážných, starých hvozdů kol
také divný ozývá se šum,
zdá se prosbou letět k nebesům
51
a stem výstrah snášet v český dol,
jakoby svým hlasem chtěly Čechy všude
připravovat na poselství,
jež jim slyšet bude.
Lid se sešel blíže u Bavor
vyčkat návrat přátel Husových,
brániti ho povždy hotových,
a vždy temněj šumí k nim to s hor,
a vždy určitěji zní to v jejich duši,
že je pravda, hrozná pravda,
co teď jenom tuší.
Dva dny přešly, aj a třetí den
po táboře nastal ruch a šum...
Tamo v dáli vidět jezdců tlum.
To jsou oni. Pán Bůh pochválen!
Ale běda, běda, tvář až ohněm hoří,
jak tak smutně, jak tak zvolna
blíží se jich oři.
A jak v povel hnul se tábor v před
a šel jezdcům polem, loukou vstříc,
bledosť lehla na každinkou líc,
blesky srší každý jejich hled,
a když obě strany už se zdravit chtěly,
nikdo nehles’ – jen ty bory
teskně zašuměly.
52
Václav z Chlumu – chvíle veliká –
skočiv s koně na zem rodnou klek’,
políbil ji, a ten polibek
sňal mu teprv tíhu s jazyka.
„Lide český,“ pravil, „toho, jehož lid jsi,
přijmi pozdrav, jejž ti poslal
cestou ku hranici!“
Slova tato jako blesku šleh
osvítila temnou skutečnost –
jejich Jana tedy na věčnost
sprovodili v děsných plamenech!...
a co lid tak dumá, jakoby se k tomu
z pozdálečí ozývalo
rachocení hromu.
Vyšed k němu děl pak vetchý kmet:
„Neblahé jsme měli tušení,
že náš Mistr skoná v plameni;
však než dále budeš vyprávět,
ukaž jeho věrným posvátné ty věci,
jež nám neseš na památku
po velikém světci.“
„Lide drahý,“ odpověděl ChlumChlum,
„nemám po něm ani popela;
spálili i kosti docela,
když už duše vzlétla k nebesům,
53
a ten popel z kostí i ta kolem hlína
byly posléz uvrženy
do dravého Rýna.
Nesu však, co víc než ostatky,
zvláště pro nás, Čechy, znamená:
jeho slova láskou plamenná,
jeho odkaz dražší nad statky.
„Drž se pevně víry, kterou poznala jsi,
drahá vlasti, a ty budeš
šťastná na vše časy.“
To šel na smrť... duše jeho klid
stále velký, v pravdě svatý byl,
a pak ještě v ret mě políbil,
jakby chtěl ten odkaz zpečetit.
Proto drž se víry, kterou poznala jsi,
drahá vlasti, a ty budeš
šťastná na vše časy.“
Nový rozruch – žena ke Chlumu
nějaká se dere přes pole,
podává mu útlé pachole
přednášejíc tuto prosbu mu:
„Polib mého synka rtem, jenž dosud plá ti
svatou věrou, a on bude
vždycky při ní státi!“
54
Václav z Chlumu, muž jak ze žuly,
byl tím pohnut... a pak Husovo
políbení vnášel na novo
na rty dítek, s nimiž hrnuly
matičky se k němu, co jich vůkol bylo,
by i v nich se čisté víry
símě zapustilo.
– – – – – – – – – – – – – –
Lid se vrátil do svých domovů
odhodlán, že bude hájiti
nad vše statky, ba i nad žití,
drahý odkaz – víru Husovu,
a on také sáhl smělou rukou k zbrani
a on celých čtrnáct roků
bil se a mřel za ni.
Však když zřela všude pustotu,
lépe česká pochopila zem,
co Hus mínil svojím odkazem:
lásku k pravdě – Bratří Jednotu,
a ta též se stala vdechnuta kdys dětem
na kultury českém sadě
nejkrásnějším květem.
55