IV.
Až té chvíle vnučka s babou ustaranou
stulily se k sobě starou nad biblí –
dítě, plaché ptáče, v poupěti jest pannou,
život stařenin už plamínek je mdlý.
Ale přece ještě v kahanu se kmitá
věda, že jest velké záře odleskem –
tvář je sic jak role věku rádlem zryta,
ale oko pátrá v světle nebeském.
Za umdlené nohy běhají teď mladé,
za rozchvělé ruce dívčí pracují –
tělo mdlé se často v komořici krade,
odkud myšlenky v dál věčnou putují.
A zde v komůrky své tísni, pološeru,
světa od šaleb kam prchala a zla –
po tolika letech dcery svojí dceru
teprve dnes jak by byla nalezla.
Pro její co ztrátu již se nasoužila,
děd že odvedl ji z víry matčiny –
a hle, zde se sklání hlavička ta milá
nad té víry dávný pramen rodinný!
Dověřivši jí a na závoru dveřímdveřím,
nad drahou se sklání biblí Kralickou,
která jí i dceři, dědům, pramateřím
nesla v utrpení sílu nadlidskou.
15
Dívka jako ručej ženoucí se prudce,
dívčina jak hbitá, lehkonohá laň –
svěřila se nyní její vetché ruce,
usláblému údu, spolehla se naň.
Vloživši svou hebkou v její ztuhlou ruku,
v evangelickou šla za ní, slunnou dál,
poslouchajíc náhle srdce svého tluku,
který se jí hlasem matčiným být zdál.
Bábu s jedné strany, matčin přízrak bílý
s druhé strany tušíc, bibli před sebou
v zem se dala, nad níž oliva se chýlí,
kudy kráčí prorok s nebes velebou.
Za ním s učedníky spěla mezi klasy,
za ním k jezeru šla, za ním na horu,
slyšela, jak mluvil andělskými hlasy
v tichých očích lásku, v srdci pokoru.
S bábou, matky stínem k jeho nohám sedla
mezi nesčíslné, lačné zástupy,
viděla, jak jeho láska všecky vedla
všude tam, kde člověk v bolu zaúpí.
Poslouchala, kterak chudým blahoslaví,
slibuje jim tiché boží království,
kterak přislibuje nasytiti davy
těch, kdož lační, žízní, těch, kdož v bídě tkví.
Poslouchala, kterak učí milovati
nepřátele, kteří nenávidí nás,
dobrořečit jim, byť chtěli proklínati,
modliti se za ně, byt nás vedli v sráz.
16
A když blahoslavil těm, kdož v pravdě trpí,
jimž lid zlořečí, že Krista hledají –
cítila, jak s očí modrých jako chrpy
šupiny jí náhle k zemi padají.
Co dřív jako v mlze tušila jen temně,
vyplynulo před ní jasně pojednou –
jako by byl Kristus hlinou matky země
oči její potřel řka: Ať prohlédnou!
Hle, zde bába její po celé své žití
snahou usilovnou pravdu hledala,
ta jí ve bludišti zlatou byla nití,
jiných bohatství ni statků neznala.
Chuda byla jako strom je v listopadu,
po spravedlnosti vždy jen žíznila,
nikdo od ní nešel o žízni a hladu,
chlebem chudé, všecky láskou krmila.
Byla ticha, mírna jako holubice,
byla srdcem čistá, jakou lilji řkou –
a děd přece na ni chmuřil hněvem líce,
kněz ji přece nazval tuhou kacířkou.
Přec jí zlořečili, mluvili zle o ní,
přec jí protivenství v cestu nakladli
nedbajíce, že již nad zemí se kloní
jako za jeseně stonek povadlý.
A co dí zde Kristus? Člověk dobrý s klidem
z pokladu své duše dobré vynáší –
zlý však jenom zlé že dávat může lidem,
když jest srdce jeho zlého salaší.
17
Ze skutků se pozná, kdo jest zlý, kdo boží,
jako po ovoci strom se poznává –
neboť hroznů vinných nesbírají s hloží,
aniž sladkých fíků trní vydává...
Hlavu nachýlila, kněz jí v mysli tane
hněvných, mstivých očí, třeba hlásal kříž –
z bible Kristus volá: Co mi říkáš, Pane,
Pane, ale co jsem pravil, nečiníš?
A zas bábu vidí pevné víry, stálé,
jížto protivenství žádné nezhroutí –
jako dům, jenž základ hluboko má v skále,
že ni povodeň jím nemůž’ pohnouti...
A tu, jasně vidouc, třeba oči pluly
v slzách, jež se náhle z duše vylily,
objala svou bábu bílým loktem v půli,
k srdci jejímu se tiskla za chvíli –
k srdci, které v žití tolik vytrpělo,
že jen ona sama a s ní Bůh to ví,
které jako boží andělé se stkvělo,
zavírajíc v sobě boží království...
18