IX.
Jak se rozjasnilo v stálém chaty šeru,
nad níž nevlídný jen mrak se tměl a tměl –
opuštěný otec našel svou zas dceru:
jak ji v náruč sevřel, když s ní osaměl!
Jaké slunce vzešlo tesklivému srdci,
jemuž vzata choť i dcera ve chvíli,
v němžto ryli stále utrpení krtci,
červi bolestí jak v stínu mohyly!
Zahleděl se v modré květy jejích očí –
ach, jak po mateři byla spanilá!
Zdálo se mu, že se půda pod ním točí –
jak by se mu dobrá žena vrátila!
Pod jedinou střechou žili – neznali se,
nepohlédli sobě nikdy do duší;
denně omáčeli spolu v jedné míse –
její tvář však jak by skryta loktuší.
Stála mezi nimi zášť a zloba lidí,
jak by mezi nimi šedá byla zeď –
léta odňatou, teď dceru svou zas vidí,
ženu ztracenou zří ožilou v ní teď!...
Dosud věrou srdcí byli jedno s tchyní,
pod mukami oba šíje kloníce –
jako bývávalo, zase bude nyní,
zase budou svorných duší trojice...
42
Přes propasti náhle překlenuty mostymosty,
s hvězdy na hvězdu a z duše do duše –
tiše poplyne jim nyní život prostý
v krásnějšího žití blahé předtuše.
Bába ožila zas, šťastna svojí vnučkou,
otec ožil dcerou, ona oběma –
šedou hlavu může hebkou hladit ručkou,
když ne matku, aspoň otce zase má.
Jaké jsou to pro ni chvíle plné kouzla,
které chytá jako vězeň dychtivě!
Žalářník se vzdálil – rychle k bábě vklouzla
a již bloudí spolu věčné po nivě.
Z Galileje, Judska, od Jordánu řeky,
kudy za onoho času chodil Pán,
přešly spolu v české nivy, v nové věky,
jimiž v duchu Páně kráčel mistr Jan.
Jako celou duší Krista poslouchala,
který vítal každou ovci zbloudilou,
v Betlémě tak nyní v zanícení stála,
vnímala hlas, jenž k ní mluvil Postillou.
Hlas ji vzněcoval, jenž horlil proti pýše,
proti násilí a pyšných neřestem,
kteří praví, moc že mají od Ježíše,
hříšni jsou a chodí v rouše peřestém.
A zas poslouchala vyprávění báby,
kněz jak horlivý a vůdce mužů, žen,
od násilných, pyšných ústa vznešená by
národ neodvedla, v oheň uvržen.
43
Jak jej vyvábili z vlasti, zrádně jali,
v žalář uvrhli, by pravdu odvolal,
a jak on, kde chvějní mocným by se vzdali,
než by pravdu zradil, raděj ohněm vzplál.
A jak ohněm jeho celá země naše
od Boubínu k Sněžce jasně vzhořela,
jak se vztyčil, kdo dřív jen se chýlil plaše,
zem jak obránila dlaň dřív nesmělá.
Kterak učení i prostí, lid i páni
v plamenů těch záři pravdu hledali –
až jak stádce byli vlkem rozehnáni,
ten byl udáven, ten prchal do dáli.
Šedé hlavy vůdců mečem zutínány,
lid, jenž pravdu hledal, k zemi povalen –
na trup zkrvavený sletěly se vrány,
že chtěl Boha hledat, havranům dán v plen.
Krváceje z ran však nebyl mrtev dosud,
z knihy české tajně posilu svou pil –
jako Hus a Kristus přijímal svůj osud,
trpěl, než by od své pravdy odstoupil...
Tak i ona bude – však jí v srdci klíčí
síla, odhodlání všemu vzdorovat:
půjde ve své víře, násilí se vzpříčí,
po pravdě jen touhy povede ji chvat!...
A již s bábou svojí v Labyrintu bádá,
kde jest srdce ráj, kde světa bludiště,
kde je dobra zář, kde zla jest klam a vláda,
dnes kam směřovat a vždycky napříště.
44
Dívá se v ty moudré oči Poutníkovy,
na něž marně tisklo brejle Mámení,
poslouchá, co vážný jeho ret jí poví,
kterého se vůdce svěřit rameni.
Jaký je v tom úkoj, co ta ústa praví,
jaký je v tom mír a jaký velký klid!
Vůkol zuří bouře, příval hučí dravý –
on tím kolotáním, vede boží lid.
Lidu utrpení ryje pod tím čelem,
ale na něm leží převelebný mír –
vlastí rozléhá se řev a vytí šelem,
on však přece slyší zvuky rajských lyr.
Těší, napomíná, balsám lije v rány,
učí, povzbuzuje, k nebi povznáší –
při tom úzkostlivě hledí na vše strany,
vlast jak obrániti proti palaši.
A když vidí, všecko, vše že ztraceno je,
stádo rozptýleno, vzaty životy –
ještě požehnává jako prorok stoje
svému lidu, vlasti Kšaftem Jednoty...
Jak se uchvácena celou duší noří
v tyto žaloby a stesku výkřiky,
nad nimiž přec plane, podoben jsa zoři,
naděje a víry zážeh veliký!
To jest ona záře, která její matce
ještě cestu smrti jasně oblila,
při níž nebožce se umíralo sladce,
když se v jejím svitu duše modlila!
45
To jest záře, která jí též planout bude,
byť i měla strádat v žalářových zdech –
v jejím světle půjde, byť i krve rudé
měla nacediti, po poslední vzdech!...
46