XIII.
V stínu zdi rov nízký, v hlavách bříza stojí,
drn jej vroubí, s vrchu kryje barvínek,
dýše mírem, který bolest každou zhojí,
oblétá jej bílý motýl vzpomínek.
V hlavách bříza roste, v nohách břízka živá
v čistém ranním svitu stojí bez hnutí,
z obou kmenů září bělost oslnivá,
obou vlas se čeří v jitřním vanutí.
Zelený vlas břízy v jitřním vánku šumí,
zlatý dívčin kolem bílých skrání vlá –
pod nimi se rodí o mateři dumy,
slza při nich s brvy, rosa s břízy plá.
Tolik roků již tu matka stlívá v zemi!
Ona zatím vzrostla v její podobu,
ústa má i oči, vlasy nad skráněmi
jako ty, jež matka vzala do hrobu.
Ale dětskou duši tvrdé ruce jaly,
by ji od matčiny duše odvedly,
aby podobna jí nebyla ni z dáli,
aby nebyla ni odlesk její mdlý.
Měla proklínat, co matce bylo svato,
toho ctít, jenž matce protivenství klad’,
místo ohně, jímž máť plála jako zlato,
mělo srdce její ztuhnout v ledu chlad.
63
A hle, přec tu stojí s duší stejné touhy
jako ta, jež matku k nebi vznášela;
čím ji míti chtěli, dým a stín je pouhý –
jest, jak byla duše matky, anděla!
Můžeš tady, matko, v stínu bílé břízy
spokojeně dřímat, spokojeně spát –
neodloží dcera bílé duše řízy,
jest jí nade všecko dražší tisíckrát.
By jak tvoje zůstat mohla bez poskvrny,
jako bříza, jež se k tobě naklání –
volí raděj cestu bodláčím a trny,
raději se sama z domu vyhání.
Spi zde tiše, matko, dcera v dálce bude
svojí duše řízy chránit čistý lem –
její vzpomínky sem pod jeřáby rudé,
k bílé bříze budou slétat motýlem...
Zvolna odchází jak ve snu, v zadumání,
slza modré oko stále zalévá...
ještě ohlédla se, kde se bříza sklání...
odchází... krok ještě vázne, prodlévá...
Ještě dlouhý pohled – vyšla ze hřbitova.
Domů vrací se... Hle, tam již rodná ves...
Tam, hle, rybník... rodná střecha Šramínova...
kolem známá pole, luka, lada, les...
Po všem oko bloudí, duše ještě hledá,
ze všeho co ráda měla nejvíce,
obraz vpíjí, z něhož zvonička se zvedá,
chaty, náves... celé Radikovice...
64
Doma po dvoře a sadem k vrbám bloudí,
do stodoly zas a ve stáj ke kravám,
nad potokem stane, zří, jak voda proudí...
Kam as plyne, k jakým cizím dálavám?...
A pak od ohniště, od práce co chvíli
do komořice si k bábě zaskočí
zlíbat chvějné ruce, pohladit vlas bílý,
zahledět se moudrých, vážných do očí...
Podivný to den jest, vše jak plno dumy,
podivná to, vážná, dlouhá neděle –
slunce žhne, však záři jeho cosi tlumí,
stesk je na krajině, v srdci, na čele...
Stesk je na všem – jenom nedotknul se děda.
Míň se mračí dnes, je v srdci spokojen:
do kostela s pýchou ubíral se, věda,
že tam uzří dnes svůj vyplněný sen.
Na oltáři roucha s květů mnohých zdobou
vyšla z ruky jeho vnučky dovedné.
Ta jest nyní svaté církve zdárnou robou –
dnes k ní s pýchou celá obec pohlédne.
Vyplety jsou bludy z její duše mladé,
květina tam pravé víry vzpučela –
oltář církve zdobí, zbožně na něj klade
dar, jejž vykouzlila ruka umělá.
Spokojeně večer k mládí svého druhu
odcházel – dnes bude o čem rozprávět!
Budou ve vzpomínek svěžích čarokruhu,
prostřed něho vnučka jako jarní květ.
65
Ještě se mu mihla – na cestu se chystá
v červencový večer vlahý otci vstříc:
jako růže jest a jako lilje čistá –
tam se červená a bělá, za ním zříc.
Jan odešel z rána k loži svojí sestry –
chora jest, kdož ví, jak dlouho bude žít –
naproti mu vyjde obrázek ten pestrý,
budou za úplňku pěknou cestu mít...
Do vsi zašel, již se ztratil dívce s očí – – –
s Bohem! Rozhodná již chvíle odbíjí...
Ještě do přístěnku rychle k bábě skočí,
ještě kol ní bílé rámě ovíjí...
Ještě požehnání v cestu vzala od ní –
a již přes práh, dvůr a ze zčernalých vrat!
S Bohem, rodný kraji, s Bohem, bratří rodní –
k cizím jde, Bůh bude její pevný hrad!...
Ještě obrátí se, ještě ohlédne se
na svůj rodný dům a rodnou dědinu –
ještě šat se kmitl mezi kmeny v lese,
a již mizí v jeho černou hlubinu.
Touto cestou prchal kdysi před sto lety
její báby děd a celý vsi té rod –
tudy praděd, hněvu nepřátelské čety
aby knihy spasil, sněhem dal se v brod.
Tudy ona nyní, pravnučka těch stínů,
jejichž odvaha jí září veliká,
noci odevzdavši se a Hospodinu
před násilím z domu otcův utíká...
66
Ve hlubině hvozdu úval zapadlý je,
zřídka zabloudí sem noha člověka –
jenom pták sem letí, jenom zvěř tu žije,
jen tu šumí píseň borů odvěká.
Ve hlubině hvozdu, v kruhu starých sosen
pramen bublající, palouk jako dlaň – –
Stín se mih’ tu... žízní připravena o sen
snad se přišla zticha napít plachá laň?...
Nad úvalem nocí plný měsíc šeří,
bílé světlo lije lesních do pustin –
ticho, jen teď v černém zašustělo keři,
k stínu na palouk se blíží trojí stín...
Šťastně setkali se: posel ze Žitavy,
družka Alžbětina, otec tu i dceř –
a teď dále nocí, lesem bez únavy
a pak na den v úkryt jako štvaná zvěř!
Paloukem se mihli a již mezi kmeny,
ve hlubokém temnu lesa zmizeli –
měsíc jenom šeří v úval opuštěný,
za nimi se černé lesy zavřely...
67